• Autor příspěvku
  • Rubriky příspěvkuLong read / Politika
  • Čas na čtení:17 minuty čtení
Právě si prohlížíte Německá krajní levice po volebním debaklu diskutuje o budoucnosti, chybí jí však jednota i srozumitelnost

Die Linke (Levice), jež byla po celou dobu od sjednocení Německa tradiční opoziční silou, po neúspěchu v podzimních parlamentních volbách, kdy jen náhodou obsadila několik poslaneckých křesel, diskutuje o své budoucnosti. A témat k rokování má skutečně hodně: stranickou stagnací a rozštěpením na nesmiřitelná názorová křídla počínaje, krizí artikulace témat levice v evropském kontextu konče. Výsledek debat ovlivní nejen další vnitrostranickou strategii, ale i její sympatizanty po celé Evropě.

Die Linke vznikla v roce 2007 transformací Strany demokratického socialismu, jež po znovusjednocení Německa v roce 1990 navázala na agendu na východě dosud vládnoucí komunistické strany. Stejně jako v mnoha dalších zemích se zkušeností s vládou jedné strany požívající mocenského monopolu se jednalo pro tento ideový směr o tvrdý náraz. Ten byl pro mnohé umocněn ekonomickými obtížemi, které se zvlášť ukázaly v kontrastním srovnání východu se západem: země jako celek nastoupila cestu otevřenosti a evropské integrace, zatímco v levicovém hnutí rostla potřeba redefinovat své priority a změnit přístup. 

V 90. letech se zdálo, že nic nemůže ohrozit vládu pravice v čele s kancléřem Helmutem Kohlem, který stál v okamžicích demontáže východního bloku v čele západního Německa. Levice tehdy byla, podobně jako jinde v Evropě, silně delegitimována, i sociální demokraté, kteří tehdy již vládní zkušenost na západě měli (spojenou s východní politikou kancléře Willyho Brandta), však byli k nově nastoupenému kurzu značně kritičtí (o mnoho víc, než bychom na základě jejich současného profilu očekávali).

Nová naděje levice

Finanční skandály a nastupující vnitrostranické tlaky však Kohla na konci první svobodné dekády připravily o kancléřskou pozici, a pravici tak o vládnutí. V roce 1998 byla v zemi poprvé ustavena čistě levicová vláda, když se lídr sociálních demokratů Gerhard Schröder rozhodl na vládní úrovni spolupracovat s tehdy převážně aktivistickými Zelenými. Oběma stranami to vnitřně silně zacloumalo, zdrcující kritika mírových aktivistů zasáhla menšího koaličního partnera ve chvíli, kdy se schvalovaly klíčové zahraniční účasti německé armády. 

Volby v roce 2005 se pro radikální levici staly novou nadějí: po dlouhém pobytu v opozici pravice hledala své místo na slunci, demokratická a umírněná levice se před volbami dostala do defenzivy nejen kvůli nesrozumitelné zahraniční politice, ale také díky frustraci východních Němců z toho, že se stále nepodařilo dohnat západ. Strana demokratického socialismu však situace využít nedokázala, volby vyhrála CDU a kancléřkou se poprvé stala Angela Merkelová. Právě další neúspěch byl nejsilnějším impulzem k potřebě vzniku nové, sjednocené, moderní strany.

Ekonomická krize jako příležitost?

Nový prostředek ke kritice vůči vládě, přinesla straně mohutná ekonomická krize, která ještě více rozevřela nůžky sociálních nerovností. Pro radikální levici znamenala oprášení hesel z 90. let o globálním konfliktu mezi bohatým severem a chudým jihem, který se stal leitmotivem hned několika stranických kampaní. Právě toto období je momentem rychlého vzestupu levicově populistických stran po celé Evropě (například nástupu Syrizy v Řecku nebo hnutí Podemos ve Španělsku). Německá levice tehdy vládu torpédovala za nešetrná nakládání se zadluženými, většinou právě jihoevropskými národy, sympatie Němců v podobě zlepšujících se volebních výsledků však stále nepřicházely.

I když se poslední roky fungování Die Linke nesly ve znamení kombinace „tradiční“ rétoriky akcentující zejména potřeby nízkopříjmových „poražených globalizace“ spolu se zvláštním typem levicového populismu a euroskepticismu zesíleného právě v době ekonomické recese, voliči postupně na tuto propagaci přestali slyšet. Radikální levici byli spíš již ze setrvačnosti nakloněni, zároveň však žádali něco víc. Jejich dlouhodobým přáním totiž nebyly jen hlasité projevy v parlamentu, ale hlavně vládní účast.

Strategie Die Linke byla podlomena hned několika nepředvídatelnými událostmi. V roce 2013 vznikla na neoliberálním ekonomickém základě kritizujícím politiku Evropské unie strana Alternativa pro Německo. Strana inženýrů a profesorů, jak se jí zpočátku říkalo, se však postupem času proměnila v krajní pravici napojenou na extrémistické organizace zejména na východě. Tak bezprecedentní nárůst pravicového radikalismu po druhé světové válce země ještě nezažila.

Dvě strany jednoho Německa

AfD, jež začala budovat stranické organizace především ve východní části země, se během uprchlické krize začala velice ostře vymezovat vůči migrační politice. Tím získala v někdejší komunistické části na popularitě víc než radikální levice, která měla zcela opačný, vstřícný postoj k přicházejícím žadatelům o azyl. Projevilo se tak nejen hluboké rozdělení země, ale i to, jak moc je ve východním Německu dodnes zakořeněno dědictví komunistického režimu. Skepse k migraci vycházející z kulturní homogenity oblasti, jež byla na samém okraji železné opony, totiž bývalou NDR zařazuje spíše po bok postkomunistických zemí s podobnou zkušeností (včetně České republiky), než západního Německa dlouhodobě integrovaného do evropského civilizačního okruhu a k migraci obecně vstřícnějšímu.

Úspěch AfD zejména v bývalém východním Německu se tak začal jevit pro Die Linke jako zásadní problém. Strana, jejíž základy byly položeny právě tady a odkud čerpala obrovské zdroje své legitimity i voličských hlasů, začala ztrácet. Naopak AfD nabízející rychlá řešení nejen ekonomických problémů zde dosahovala velkých úspěchů, které v posledních letech umocnilo i vítězství v několika spolkových zemích. 

Podpořte unikátní projekt největšího českého studentského média. Vaše finanční dary v libovolné výši prosím posílejte na účet 2401503935/2010 a informujte nás o nich na e-mailu info@slisty.cz. Více informací naleznete zde.

AfD však není pro radikální levici jediným konkurentem. Silná levicová křídla kritizující posuny svých partají ke středu totiž působí i v německé sociální demokracii a u Zelených. I když byla Schröderova vláda podle dostupných měřítek na německé poměry nebývale centristická, v SPD se začala po odchodu strany do opozice a během vlády Angely Merkelové formovat silná základna zejména mladých členů, kteří hlasitě volali po posunu strany doleva. Stejně tak se za dobu pobytu v opozici aktivizovaly radikální skupiny uvnitř Zelených.

Radikální hrozba

V parlamentních volbách konaných vloni na podzim strana dosáhla svého historicky nejhoršího výsledku a od odchodu z Bundestagu ji zachránila pouze specifika německého volebního systému. Nedokázala voliče oslovit ani moderněji strukturovanými tématy (mnohem více prostoru věnuje například otázkám spojeným s klimatickou krizí), ani využitím nových technologií. Pro mnohé se dokonce paradoxně stala hrozbou, když pravicové strany před volbami mluvily o její možné povolební koalici se sociálními demokraty. Právě celkový odpor k radikální levici a „strašidlu komunismu“ byl hlavním důvodem jejího propadu. Němci sice zvolili změnu, ale ne radikální.

Po volebním debaklu členové a členky Die Linke dnes debatují o budoucnosti strany, která vznikla na antisystémovém podkladě. Základním východiskem se stal dokument „Pro levicovou transformaci. Sociálně a šetrně ke klimatu“, který lze chápat jak jako revizi dosavadního programu, tak i jako oponenturu k prohlášení vládní koalice Olafa Scholze. 

Dokument i stranická ideová konference konaná během uplynulého víkendu zdůrazňují dvě spojitá témata: kritiku kapitalismu a varování před klimatickou katastrofou. „Podstatou kapitalistické společnosti je neustálé vytváření nerovnosti a ničení přirozených základů naší ekonomiky. Obojí ohrožuje další existenci naší planety,“ zní hned první teze. Scholzovu vládu kritizuje za „pouze polovičatou transformaci“ a nelíbí se jí zejména ústupky menším koaličním liberálům v daňové oblasti.

Jak najít jednotné téma?

Problémem nejen dosavadních volebních kampaní, ale i současných podkladů pro stranickou debatu je absence nových témat, kde by se Die Linke profilovala jako jednoznačně věrohodná a která by sama dokázala ovládnout. Potřebuje totiž především pole, se kterým bude jako strana bez pochybností identifikovatelná, stejně jako jsou Zelení s klimatickou politikou a liberálové s otázkou nízkých daní. Pohledem do archivu stranických programů nelze popřít, že se tématu ekologie věnovala již její předchůdkyně v 90. letech, zároveň však teze nebyly a nejsou ani dnes zásadně odlišitelné v ekologické oblasti od Zelených a v ekonomické oblasti od radikálního křídla sociálních demokratů. 

Jednou z možných cest, kterou strana také dlouhodobě (a neúspěšně) jde, je použití radikální rétoriky. Ta sice stranu od ostatních skutečně odlišuje, nezdá se však být vždy nejvhodnějším řešením. Před několika dny to pocítil kandidát strany do prezidentské funkce Gustav Trabert, když přirovnal utrpení uprchlíků a sociálně slabých k pronásledování Židů za druhé světové války. „Stejně jako tehdy mnozí Němci věděli, co se děje s Židy, dnes víme, co se děje s uprchlíky ve Středozemním moři, víme, jak se chudoba zvyšuje, víme o zvýšené úmrtnosti chudých. Nesmíme přestat pojmenovávat tuto formu strukturálního násilí,“ uvedl. Nepovedenou paralelu sice později opravil, zároveň však poskytl otevřením velmi citlivého tématu munici politickým oponentům.

Dlouhodobým problémem strany je také její vnitřní rozpolcenost. Tradičně se projevuje rozdělením mezi umírněnou frakci schopnou spolupracovat se sociálními demokraty i Zelenými na různých úrovních a skupinu radikálních aktivistů často uvízlých v komunistických paradigmatech. Nejnověji se spory projevují také o přístup k pandemii: strana, která stojí stranou sporů mezi příznivci a odpůrci vakcinace, totiž sama nemá jednotný postoj. Spory za zavřenými dveřmi probíhají i mezi vedením strany a vedoucími představiteli parlamentní frakce.

Co ukáže rok 2022

Do roku 2022 německá krajní levice vstupuje s mnoha těžkými úkoly, které bude muset vyřešit, pokud chce i nadále být stálou součástí tamní politiky. Post německého prezidenta, jehož volba se uskuteční v únoru volebním shromážděním, s jistotou neobsadí, o co hrát má naopak ve volbách do regionálních sněmů. Leccos o přitažlivosti nového programu totiž napoví jak březnové hlasování v jihozápadním Sársku, tak i na podzim v Dolním Sasku, kde v posledních volbách strana vypadla z místního parlamentu. Její úspěch bude v obou případech záviset zejména na výsledcích AfD a popularitě vládní koalice: v prvním případě může jít ostatním stranám o to vyhnout se zakázané spolupráci s krajní pravicí, v případě pouze vládních stran pak o potřebu hledání menšího levicového partnera. Úspěch ani v jedné ze zemí se však nyní nejeví jako příliš pravděpodobný.

Na co se strana může soustředit důsledněji, bude opoziční práce v parlamentu, kde však kvůli chabému volebnímu výsledku zní její hlas jen velmi slabě. Počátek současného volebního období navíc doprovázely spory, které známe i z českého parlamentu: o to, jaké právo na obsazování pozic v zákonodárném sboru malá strana má. 

Debaty německé Die Linke se odráží i v celoevropské diskuzi o budoucnosti levice. I když se zdá, že sociální demokracie v pandemickém čase zastavila napříč Evropou svůj propad a v mnoha zemích naopak zažívá jistou renesanci (více jsme psali zde), nemá mnohde svou pozici ani teď zdaleka jistou. Své o tom ví například čeští sociální demokraté, kteří po německém úspěchu ještě před tuzemskými volbami tak trochu závistivě pošilhávali, ale i třeba levicové strany v Polsku, Maďarsku nebo Francii, jež čekají na svou příležitost.

Klimatická krize jako problém i řešení

V současnosti se zdá, že klíčovými pro budoucnost levice, a nejinak tomu je i v německé veřejné debatě, je téma řešení klimatické krize. Právě v Německu se ale tématu bezkonkurečně nejlépe a nejhlasitěji zhostili Zelení, kteří s ním v 80. letech prorazili v politice. Dodnes je téma jejich doménou, ačkoliv to byla právě jejich parlamentní práce, která v zemi podnítila vlnu mnoha více či méně promyšlených návrhů dalších stran o tom, jak situaci řešit. Právě Die Linke má věnuje klimatickým otázkám po Zelených nejvíce prostoru a z náznaků to vypadá, že se chystá zelenou dominanci tímto programovým důrazem ohrozit.

Co se týče sociální politiky, je pozice strany rozeklaná. Její důraz je totiž dlouhodobý, zároveň se ale neustále opakuje a je nefunkční. Radikálně levicové návrhy směřující k návrhům přerozdělování a obrovských státních zásahů do ekonomiky navíc platily hlavně na voliče zejména v bývalé NDR, kde se tématu po svém chopila AfD. Pokud se od Die Linke dnes zejména rétoricky v této oblasti příliš neodlišuje, zásadní rozdíly mezi stranami jsou v přístupu k migraci. Největší uprchlickou vlnu má Německo sice už za sebou, zároveň však přístup veřejnosti k tématu i nadále ovlivňují například spory na polsko-běloruské hranici (časově odpovídající německým parlamentním volbám) nebo další zprávy o zahraničních konfliktech. 

Budoucnost?

Nejen německá levice také debatuje o svém dalším poměru k evropské integraci. Zatímco ta umírněná tvořená vládními stranami je ke spolupráci velmi vstřícná a žádá její další prohlubování, radikální se k ní dlouhodobě staví skepticky a kritizuje slabý sociální rozměr. Když v devadesátých a nultých letech probíhaly debaty o největších evropských smlouvách, radikální levice vždy kritizovala absenci nějaké formy ústavy zaručující práva na sociální zabezpečení.

Tradiční levice v Evropě musí čelit konkurenci z řad levicově-populistických hnutí. Ve Španělsku se jedná hlavně o Podemos, ve Francii je největší výzvou pro socialisty prezident Macron a jeho hnutí. I v Británii se směr nachází v krizi: radikální vzepjetí za Jeremyho Corbyna vystřídalo hledání vlastní pozice v opozičních lavicích (jistou nadějí jsou mejdanové skandály premiéra Borise Johnsona). V Německu je prostor na levici obsazen: agendu radikální části obsazují krajní křídla SPD i Zelených, středolevici pak zbytky těchto stran a z části i křídlo dosud vládní CDU věrné kancléřce Angely Merkelové (i když se dá čekat, že se po jejím odchodu posune CDU spíše doprava). Die Linke je tak sevřená politickými stranami ze všech stran a své vlastní pole se jí nedaří rozšířit. 

Německé radikální levici se nedá upřít, že v minulosti dokázala do veřejného prostoru dostat témata, která rezonovala v celoevropské diskusi. Pokud je její minimální role tato, je i nadále potřeba. Zároveň se však musí v dnešní informacemi přehlcené době soustředit na omezený okruh témat, aby se neutopila v nesrozumitelnosti. Její konkurenti totiž sice nejsou dokonalí a někdy jsou i názorově pro mnohé méně přijatelní, zato jsou jasní a struční.

Autor je interní doktorand oboru politologie na FSV UK a spolupracovník redakce. 

Aleš Michal

Interní doktorand oboru politologie na FSV UK a spolupracovník redakce.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..