Tradičním levicovým stranám před pár lety předpovídali zánik. V době ekonomické a migrační krize a globalizace nedokázaly čelit nástupu nových populistických uskupení a nacházely se v krizi téměř po celé Evropě. V posledních měsících jako by se však něco změnilo: sociální demokraté v čele s Olafem Scholzem vyhráli volby v Německu, stejně jako dva týdny před tím vystřídali osm let vládnoucí pravici v Norsku a kandidáti tradiční levice uspěli také v italských komunálních volbách. Vrací se v Evropě tradiční levice po klinické smrti zpět na scénu? 

Finanční krize po roce 2008 a její ekonomické důsledky v podobě vysoké nezaměstnanosti, nižší životní úrovně a úsporných opatření, migrační krize, která Evropu v plné síle zasáhla v letech 2015 a 2016, dlouhodobější trendy jako je globalizace v kombinaci se souvisejícími proměnami tradičního a dosud přehledného politického spektra v důsledku nástupu populistických a ultrapravicových hnutí. Důvodů, proč už dekádu sledujeme téměř po celé Evropě úpadek tradiční levice v podobě sociálnědemokratických stran, je celá řada.

V posledních týdnech se však zdá, že minimálně v některých evropských zemích tradiční sociální demokracie nabírá druhý dech. V první řadě jde o velký comeback německých sociálních demokratů (SPD), kteří pod vedením exministra financí Olafa Scholze vyhráli se ziskem 25,7 procenta zářijové volby do Bundestagu a odrazili se tak ode dna, jehož s pouhým dvacetiprocentním ziskem dosáhli při předchozích volbách v roce 2017. SPD se Scholzem v čele poslalo do opozice vládnoucí křesťanské demokraty odcházející dlouholeté kancléřky Angely Merkel a chystá se vládnout s zelenými a liberály z FDP.

Jenom o dva týdny dříve před velkým úspěchem německých sociálních demokratů zažila podobný návrat i norská Strana práce (Arbeiderpartiet). Středolevá strana po vedením Jonase Gahr Støreho vyhrála parlamentní volby se ziskem 26,3% a podobně jako v Německu poslala do opozice konzervativce v čele s dlouholetou premiérkou Ernou Solberg.

A nakonec, co se podzimních úspěchů levicových stran v Evropě týče, začátkem října v italských komunálních volbách nebývale uspěli kandidáti středolevicové Demokratické strany (PD). A to včetně metropole Říma, kde nominant PD Roberto Gualtieri vystřídá v čele hlavního města Itálie dosavadní starostku za Hnutí pěti hvězd Virginii Raggi.

Demokratická strana je dnes těsně v čele italských předvolebních preferencí a předstihuje jak populistické Hnutí pěti hvězd založené komikem a bloggerem Beppe Grillem, tak dvojici ultrapravicových stran Liga Mattea Salviniho a Bratři Itálie.

Naznačují nedávné úspěchy levicových stran napříč Evropu, že předpovědi o tom, že sociálnědemokratická politika je v době politicko-společenských proměn 21. století odsouzena k úpadku, byly předčasné? Nebo jde pouze o výkyvy, které nemohou zastřít dlouhodobý globální úpadek tradiční levice?

Nové formulování levicové politiky

Politoložka Daniela Ostrá z olomoucké Univerzity Palackého, která je řadovou členkou ČSSD, je přesvědčená, že zmíněné úspěchy levicových stran v západní Evropě nasvědčují, že se předpovědi o úpadku levice nenaplnily. „Tak jako nenastal Fukuyamou předpovídaný konec dějin a ultimátní vítězství konceptu liberální demokracie, nenastal ani definitivní konec levice. Proměny povahy práce, kulturní a zejména ekonomická globalizace či společností stále silně prostupující doktrína neoliberalismu, to vše nicméně nutí levici přeformulovat své stávající postoje a vyjasnit si svoji identitu,” podotýká Ostrá.

To, že se levice globálně proměňuje, potvrzuje i filozof Michael Hauser. Podle něj se sociálně demokratické strany v Evropě projevovaly tak, že zařizovaly nízké daně pro nadnárodní společnosti, zaváděly neoliberální reformy pracovního trhu a podílely se na privatizacích doprovázených skandály – a zmiňuje případ vlády Bohuslava Sobotky vedené ČSSD a její kauzy s privatizací OKD. „Tento ‚blairovský typ′ politiky skutečně končí,” říká Hauser s odkazem na bývalého britského premiéra Tonyho Blaira, který byl kritizován za to, že svou domovskou labouristickou stranu posunul příliš ke středu.

„Celý problém je v tom, že jsme v období celoevropského či celosvětového přerodu levice, kdy levice hledá nový program a nové strategie, díky nimž se rozloučí se svou nedávnou neoliberální minulostí,” doplňuje filosof a zakladatel občanského sdružení Socialistický kruh. To se ukázalo i v zářijových volbách v Německu. „Olaf Scholz, volební lídr SPD, se dokázal odpoutat od neoliberální minulosti strany a hlavním tématem učinil změnu ekonomického paradigmatu.

Vyhmátl, že nejen v Německu, ale v zásadě v celém světě včetně USA, se vynořuje nová ekonomická politika. Tímto posunem sociálně demokratických stran lze vysvětlit i další zmíněné volební úspěchy,” říká Hauser. Není to však podle něj automatické. „Rozhoduje také shoda okolností. V Německu to kromě pandemie byl také odchod Merkelové.“

Filosof Martin Vrba potom připomíná, že i přes krizi levicových stran si sociální demokraté v některých evropských zemích i v posledních letech drželi stabilní podporu. „Mezi ně můžeme počítat i Španělsko, kde vládnou socialisté společně s Podemos a radikální levicí nebo Portugalsko, které má menšinovou socialistickou vládu,” říká Vrba.

„Skandinávský region je tradičně silně levicově orientovaný – v Dánsku vládnou sociální demokraté, ve Švédsku provizorní rudozelená koalice socialistů a zelených, aktuálně čelící rezignaci premiéra Stefana Löfvena, a ve Finsku se daří podobně koalici populární premiérky Sanny Marin,” doplňuje.

V opozici k evropské sociální demokracii

Zatímco v některých zemích západní Evropy sledujeme obrodu dosud dlouhodobě upadajících sociálních demokracií, v zemích bývalého východního bloku tradiční levice nadále oslabuje (absolutní říjnový debakl české ČSSD v podobě vypadnutí z Poslanecké sněmovny může být příkladem). Situace zde je však celkově odlišná: zdejší sociálně demokratické strany často vznikaly transformací z předrevolučních komunistických státostran a jejich charakter je často zcela jiný, než v případě těch západoevropských.

Příkladem může být Slovensko, kde místní dvě „sociálnědemokratické“ strany – SMER Roberta Fica a Hlas Petera Pellegriniho – spíše než sociální demokracii připomínají pravicově populistické strany, které naskakují na lacinou antiimigrační rétoriku, mluví o ochraně tradičních křesťanských hodnot a jsou více či méně očividně napojené na místní oligarchické struktury. Ficův SMER ostatně pro sebedefinici využívá termín „slovenská sociální demokracie” aby zdůraznil rozdíl od evropské sociální demokracie, která je v hodnotových otázkách liberální.

Více než na Západě se však v postkomunistickém regionu projevuje fenomén vzestupu stran tzv. nové levice. To se kromě Lotyšska, kde volební preference k volbám příští rok naznačují úspěch levicově liberální strany Progresīvie, a Polska (úspěšný příběh zdejších levicových stran jsme už dříve nastínili v jiném textu) projevuje především v Chorvatsku. Tamní politická scéna totiž v posledních měsících žije jedním velkým fenoménem v podobě hvězdného vzestupu levicově-progresivního politického hnutí Možemo!

Tomu po velkém květnovém úspěchu, kdy jeden z hlavních představitelů hnutí Tomislav Tomašević zvítězil v klání o post starosty metropole Záhřebu, výrazně rostou preference. Nyní by mu dalo hlas 18 procent Chorvatů a skončilo by těsně na třetím místě za vládními konzervativci premiéra Andreje Plenkoviće (33 procent) a opozičními sociálními demokraty (19 procent). Počátkem září Možemo! sociální demokraty dokonce v preferencích krátkodobě předstihlo.

Nové hnutí Možemo! dnes v Chorvatsku jede na levicové vlně, která vyrostla v Záhřebu na odporu vůči kontroverznímu bývalému dlouholetému starostovi Milanu Bandićovi. Z občanských protestů proti Bandićovým megalomanským a pro ekologii destruktivním projektům a jeho klientelistickým vazbám na podnikatelské magnáty tu vzniklo několik levicových uskupení a platforem, v jejichž čele stanuli vůdci protestů.

Seskupení levicových stran, které byly hlasitou opozicí vůči stávajícímu způsobu vedení města, poprvé uspělo se ziskem čtyř mandátů v 51-členném zastupitelstvu už v komunálních záhřebských volbách v roce 2017, v loňských volbách do Saboru (chorvatského parlamentu) potom získalo několik mandátů i na celostátní úrovni. Hlavní úspěch však nadešel právě letos v květnu, kdy hnutí také začaly narůstat preference.

Podle Martina Vrby se však z úspěchů novolevicových stran v Polsku, Lotyšsku a na Balkáně nedá zatím usuzovat obecnější trend, který by mohl zvrátit setrvávající ústup levicových politických subjektů v postkomunistických zemích. „Prozatím to vypadá, že se v této části Evropy daří spíše pravicově orientovanému, konzervativnímu populismu a zatím se nezdá, že by se na tom něco zásadního mělo měnit,” říká s tím, že nejvýraznějšími příklady jsou Polsko a Maďarsko.

Michael Hauser pak podotýká, že právě odpor vůči konzervativním vládám může být důvod, proč v některých východoevropských zemích roste podpora progresivních levicových stran. Uvádí příklad Polska, kde by koalice Lewica u budoucích voličů do 18 let dosáhla 18 procent. „Levicové strany v těchto zemích vyvolávají demonstrace a jiné aktivity proti konzervativnímu omezování práv, například v Polsku demonstrují proti zákazu potratů. Tato témata pak levice spojuje se sociální a ekologickou agendou. Je to tedy dané tím, že se v těchto zemích pro tuto levicovou politiku otevřel prostor,” vysvětluje Hauser.

Pirátský fenomén

Jestliže tradiční levicové strany především v západní Evropě oslaboval nástup nových, pravicově-populistických uskupení, která sociální program kombinují s antiunijní a antimigrační rétorikou, další fenomén, s nimiž se musí vypořádat, je rostoucí podpora zelených a pirátských stran.

Posilování zelených na západě Evropy je nejlépe vidět v sousedním Německu, kde sice  nenaplnili preferenční potenciál, podle nějž měli několik měsíců před zářijovými volbami šanci vyhrát, ale i přesto skončili se ziskem 14,8% na třetím místě a společně s vítěznou SPD a liberály z FDP utvoří vládní koalici. Stejně tak jsou od počátku loňského roku zelení součástí vládní koalice i v Rakousku.

Zelení zřejmě i vlivem rostoucí naléhavosti klimatické krize však rostou prakticky po celé západní Evropě, což nejlépe vyjevil výsledek voleb do Evropského parlamentu, v nichž zelené strany uspěly i v zemích, kde jsou jinak slabé, jako je Francie, Spojené království nebo Irsko. Zelená frakce tak v europarlamentu posílila, částečně i za přispění pirátských poslanců, kteří se k zeleným přidali.

Posilování pirátských stran je totiž rovněž evropským fenoménem, byť rostou jen v některých zemích a zdaleka ne tolik jako zelení. Nejúspěšnější jsou zřejmě čeští Piráti, kteří mají zastoupení v obou komorách parlamentu (byť ve sněmovně jsou po posledních volbách výrazně oslabení oproti volebnímu úspěchu z roku 2017), Evropském parlamentu, post pražského primátora a budou součástí příští vlády spolu s ODS, Starosty, lidovci a TOP 09, kde budou mít tři ministerské posty.

Piráti od roku 2013 zasedají také v parlamentu Islandu (v posledních volbách letos v září dosáhli 8,64 % hlasů) a od roku 2018 také v Lucembursku. Jednoho europoslance mají němečtí piráti, kteří v minulosti uspěli i v zemských volbách v Berlíně, naopak švédská pirátská strana, která inspirovala ke vzniku další pirátská hnutí po celé Evropě, je dnes přes dřívější dílčí úspěchy marginální.

„V západní Evropě můžeme zelené a pirátské strany alespoň částečně chápat jako součást oné ‚nové levice’. U nás je situace poněkud jiná,” říká Martin Vrba. „V postkomunistickém Česku jsou Piráti středovou liberální stranou a pakliže se je jejich političtí oponenti snaží nálepkovat jako neomarxisty, je to spíše věc manipulativního předvolebního marketingu než relevantních argumentů.“

Politoložka Daniela Ostrá odmítá, že by neúspěch českých Pirátů v říjnových volbách, kdy byli překroužkováni kandidáty koaličního hnutí STAN, naznačoval nějaký obecnější celoevropský trend. „U českých Pirátů se začínají projevovat limity jejich organizačního nastavení a také doplácí na upuštění od své identity. Pokud dlouhodobě stavíte svoji politickou nabídku na archetypu rebela, nemůžete ji během pár měsíců upustit ve snaze přiblížit se svému koaličnímu partnerovi a z Ivana Bartoše dělat státníka v obleku,” podotýká.

„Zelené a pirátské strany jsou obvykle ekosociálně-liberální, často nalevo od hlavního politického proudu, vůči němuž chtějí představovat svěží alternativu a reagovat na nové problémy, které tradiční strany přehlížejí nebo je z různých důvodů nechtějí řešit,” říká Vrba s tím, že s prohlubující se klimatickou krizí lze očekávat nárůst zájmu o zelené strany v zemích, kde ekologická politika stihla zapustit kořeny.

Rudé bašty

Proměny levicové politiky přitom nepřicházejí jen v době klimatických změn, ale i dalších závažných krizí: pandemické, energetické a především bytové. Právě neúnosně rostoucí ceny bydlení jsou tím, co dnes udává směr politiky levicových stran a hnutí v západní Evropě. Radikálními opatřeními v boji s bytovou krizí prosluly koalice SPD, Zelených a postkomunistické Die Linke na radnici v Berlíně nebo progresivní vláda v katalánské Barceloně.

Právě bytová politika byla také důvod bezprecedentního zářijového úspěchu komunistů v lokálních volbách v rakouském Grazu. Komunistická strana Rakouska (KPÖ) tu vyhrála se ziskem 28,84 % a její lídryně Elke Kahr získala post starostky. Štýrská odnož KPÖ byla vždy oproti celostátní úrovni mimořádně silná, už ve volbách před čtyřmi lety získala přes dvacet procent – tehdy ji však předstihli lidovci z ÖVP.

Podle Martina Vrby je Graz je velmi specifický případ, který nelze generalizovat. „Graz a Vídeň jsou obecně jakési ‚rudé bašty’ v jinak docela konzervativní zemi, kde aktuálně vládne poměrně zvláštní koalice rakouských lidovců a zelených. Myslím, že v jistém smyslu to nevybočuje z obecného trendu v západní Evropě, kdy se velká města ocitají nalevo od zbytku společnosti,” říká.

Daniela Ostrá potom připomíná, že komunistické strany v západní Evropě nejsou zatížené historickou zkušeností jako v Česku. „Proto je tamní diskuze věcnější a ke komunistickým stranám a jejich programu se nepřistupuje optikou ..hezký no, ale gulagy!, nýbrž se diskutují jejich faktické sociální a ekonomické dopady,” podotýká.

„Naznačuje se tím především to, že situace je radikálně otevřená. Nelze s jistotou říct, který přesně směr či politická strategie povede k dlouhodobějšímu úspěchu,” míní Michael Hauser. „Je možné, že dnešní konzervativní populisté pouze připravují půdu pro nový vzestup levicové radikální politiky.“