• Autor příspěvku
  • Rubriky příspěvkuPolitika
  • Čas na čtení:7 minuty čtení
Právě si prohlížíte Nová německá vláda se chopí moci ještě letos, jednání však ovlivňují sporné otázky i vleklé krize
Pressekonferenz zur Steuerschaetzung mit Bundesfinanzminister Olaf Scholz, SPD. Berlin, 30.10.2019. Copyright: Bundesministerium der Finanzen / Photothek

Necelé dva měsíce po parlamentních volbách v Německu je jasné, že země míří po více než patnáctileté vládě kancléřky Angely Merkelové k velké politické změně. Novým kancléřem se stane předseda sociálních demokratů Olaf Scholz, vládu pak jako partneři doplní Zelení a liberální FDP. I když se mezi partnery projevují první neshody, zdá se, že vzniku nového kabinetu a odchodu křesťanských demokratů do opozice už nic nezabrání.

Více než patnáctiletá vláda Angely Merkelové bývá často charakterizována jako doba, během které (nejen) Německo muselo čelit mnoha šokujícím výzvám. Hned v prvním volebním období musela kancléřka prokázat, že dokáže se svou vládou řešit dopady bezprecedentní finanční krize, která nejenže zasáhla celý svět, ale ještě prohloubila severojižní ekonomický konflikt v rámci Evropské unie. Klid nenastal ani v následujících letech: revoluci na Ukrajině a napadení její východní části rychle vystřídala migrační krize, která zasáhla nejen jihoevropské země, ale s nebývalou silou i naše západní sousedy. V závěrečné fázi své vlády se pak musela kancléřka vypořádat s řešením koronavirové pandemie.

Výzvy pro novou vládu

Necelé dva měsíce po německých parlamentních volbách je jasné, že ani nově vznikající vláda nebude mít o kritické momenty nouzi. Už v době svého vzniku a během procesu předávání moci v rámci vylaďování programových postojů musí různorodá koalice vyjasňovat své postoje k bezpečnostní výzvě na bělorusko-polských hranicích, klimatickým dohodám a roste i potřeba znovu krotit sílící pandemii. Všechny tyto otázky se jakoby samy včleňují do programu nové vlády Olafa Scholze, která se sama popisuje jako změna dosavadního kurzu.

I když se celé dva měsíce zdálo, že jednotícím prvkem nové „semaforové“ koalice (podle barev červené SPD, žlutých liberálů a Zelených) bude právě rychlá a bezbolestná shoda na vypořádání se s krizemi všeho možného druhu, ze zákulisí jednání se občas vynoří informace, že se právě ony stávají kritickými body vylaďování vládního programu jak napříč jednotlivými stranami, tak i uvnitř nich.

Neshody i kompromisy

Z jednání pracovních skupin, které mají na starosti pracovat na jednotlivých programových tezích nově vzniklé vlády, často zaznívá, že neshody panují zejména v otázce zdanění. Zatímco levicoví sociální demokraté a Zelení v předvolebních programech avizovali, že by se daně zvyšovat měly, spíše pravicoví liberálové šli do jednání s ostrým vetem vůči takovému přístupu. Prozatímním kompromisem se zdá být prohlášení, že „důležité daně se zvyšovat nebudou“. Otázkou ale zůstává, jak dlouho může taková formulace účinně čelit realitě převahy levicových stran.

Nejsilnější spory však panují v otázce řešení klimatické krize. Zatímco liberálové odmítají široké zapojení státu do této problematiky a různá komplexní nařízení, Zelení vystupují proti čemukoliv, co by mělo zbrzdit postupné upouštění od uhlí. Klimatická otázka vytváří také pnutí přímo uvnitř Zelených: straníci se totiž seskupují za pragmatiky, kteří odmítají, aby na této otázce ztroskotala vládní jednání, a stranickými aktivisty, kteří požadují tvrdá opatření. Do vnitrostranického jednání o této otázce se zapojila i „zelená“ mládežnická organizace, jejímž mluvčí Timon Dzienus prohlásil, že strana od organizace dostane podporu ve vstupu do vlády jen v případě, pokud „se něco znatelně zlepší“.

V koaličním jednání také vyvstávají problémy, které zřejmě nejsou dostatečně dořešené, a tak se odpovědím na klíčové otázky koaliční lídři spíše vyhýbají. Jedná se zejména o přístup k zahraniční a bezpečnostní politice, kde tradičně vyčnívají Zelení. Zcela odmítají stavbu nového plynovodu Nord Stream 2, na jehož podpoře se výrazně podílela dosavadní vláda (včetně sociálních demokratů) a který se i přes „zelený“ odpor brzy uvede do provozu.

Nová vláda do Vánoc?

Naopak se zdá, že některé sporné otázky jsou již vyřešené, což dodává příznivcům nové vlády jistou dávku optimismu. Koalice se například shodla na tom, že nebude nadále zvyšovat počet vojáků v Bundeswehru, což v programu požadovali liberálové. Ti na tento krok přistoupili za podmínky, že armáda bude schopná své úkoly plnit i se současnou kapacitou. Zahlazené jsou také některé méně závažné neshody ohledně dopravního programu.

Zatímco vládní strany se chystají na úrovni pracovních skupin doladit všechna programová východiska do začátku prosince a počítají se jmenováním Olafa Scholze kancléřem ještě do Vánoc, volební porážka se zdá být novým impulzem pro změnu u poražených stran. Konzervativní CDU/CSU, která po více než 15 letech přišla o moc, teď čekají dlouhé debaty o tom, jak stranu konsolidovat po odchodu Angely Merkelové z čela vlády i Armina Lascheta z vedení strany. Šance unii vést se chce už potřetí chopit spíše pravicový Friedrich Merz, který byl v souboji o předsednictví již dvakrát poražen. Zároveň se však strana zabývá tím, po jaké cestě se vydat: zda se stát více konzervativní, která nebude tak ostře odmítat spolupráci s krajně pravicovou AfD (například na úrovni některých spolkových zemí), nebo zda naopak jít cestou středu s příklonem k levici. Stranu čeká volební sjezd po Novém roce.

Německo jako součást Evropy

O čem přemýšlet má i krajně pravicová AfD, která volebně stagnuje a musí se tak vypořádat s tím, jak se bude nadále stavět k extrémistickým proudům ve svých řadách, které hlasitě podporují kampaň zaměřenou proti koronavirovým opatřením, a také postkomunistická Levice, která utrpěla volební porážku zejména v zemích bývalé NDR a nyní si nechává zpracovávat detailní analýzu svých chyb. U obou těchto stran se očekává, že i přes změnu vedení zůstanou spíše antisystémovou opozicí.

Německo v následujících letech čeká mnoho výzev, které vyžadují rychlá řešení. Kromě těch se bude také v postmerkelovské éře znovu definovat místo, které by měla země zastávat v rámci Evropské unie. Na evropské úrovni se totiž i v době relativního klidu zdá být současnými prostředky obtížně řešitelný spor s novými členskými státy, zejména s Polskem a Maďarskem. Příští rok také čekají klíčové prezidentské volby další důležitou členskou zemi, která dlouhou dobu tvořila s Německem „evropský“ tandem. Ve Francii je sice stále favoritem současný prezident Emmanuel Macron, zároveň si však nelze nevšimnout rostoucí síly krajně pravicových kandidátů, ale i jeho vlastní kritičtější rétoriky.

Autor je interním doktorandem oboru politologie na FSV UK a spolupracovníkem redakce. 

Aleš Michal

Interní doktorand oboru politologie na FSV UK a spolupracovník redakce.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..