Mezinárodní soudní dvůr je nejvyšší soudní instituce na světě. Zabývá se právními spory mezi státy a letos oslaví 75 let své existence. Pojďme se společně podívat na činnost, obsazení a především význam této instituce.
Mezinárodní soudní dvůr sídlí v třetím největším nizozemském městě Haagu již od svého založení roku 1945 po druhé světové válce, kdy nahradil svého předchůdce Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti. Vedle Valného shromáždění a Rady bezpečnosti je jedním ze základních orgánů OSN, je zároveň však jediným orgánem OSN, který nesídlí v New Yorku. Oficiálními jazyky jsou angličtina a francouzština.
Činnost Mezinárodního soudního dvoru
Se svými kauzami před něj mohou předstoupit pouze státy, nikoliv soukromé osoby. Navíc pouze ty státy, jež jsou signatáři Statutu Mezinárodního soudního dvora, který je součástí Charty OSN. Činnost Dvoru se následně dělí do dvou kategorií – řešení sporných případů a poradní řízení.
Státy se neshodnou na vyměření pozemní či námořní hranice, na vlastnictví sporného ostrova či jiného území, jeden stát se domnívá, že druhý porušil nějakou mezinárodní úmluvu. To všechno jsou případy spadající do kategorie řešení sporných případů. Tato kategorie činí přibližně 80 % všech kauz.
Na počátku takové kauzy dodají Dvoru všechny strany sporu v písemné formě argumenty, dokumentaci, důkazy a další podklady k soudnímu řízení. Poté je zástupci států ústně přednesou před soudci. Následuje diskuze soudců o případu, tato fáze trvá přibližně čtyři až šest měsíců. Soudci pak prostou většinou odhlasují rozsudek a ten prezentují oběma stranám sporu.
Rozhodnutí je konečné a nelze se proti němu odvolat. Celý proces trvá i několik let. Státy jsou následně vázány k tomu, aby postupovaly podle daného rozhodnutí. Samotný Dvůr nedisponuje žádnými donucovacími prostředky. Pokud však stát nedodržuje rozhodnutí Dvora, může vítěz daného sporu podat podmět k Radě bezpečnosti OSN, která má právo použít jakýchkoliv prostředků včetně užití ozbrojené síly k vymáhání rozhodnutí Dvora.
Druhým typem činnosti jsou poradní řízení. Jedná se o situaci, kdy si některý z orgánů OSN vyžádá právní zhodnocení diskutované otázky nebo plánovaného kroku. Například v roce 2004 Dvůr potvrdil, že zeď, kterou postavil Izrael na okupovaných palestinských územích, je porušením mezinárodního práva. O tento posudek jej požádalo Valné shromáždění. Takový výsledek není pro nikoho závazný a daný orgán OSN se jím nemusí řídit a teoreticky může jednat i vědomě protiprávně.
Celkový počet případů doposud předložených Mezinárodnímu soudnímu dvoru je 177. Mezi nimi i spor mezi Československem a USA z roku 1953 nebo stále probíhající spor mezi Slovenskem a Maďarskem z roku 1997.
Složení Mezinárodního soudního dvoru
Standardní počet soudců je patnáct. Jsou voleni Radou bezpečnosti a Valným shromážděním na dobu devět let s možností znovuzvolení. Vždy jednou za tři roky se obměňuje jedna třetina soudců. Pro obsazování těchto křesel ale platí jistá pravidla. Každý soudce musí být například z jiné země. Zde je však důležité zmínit, že soudci nezastupují státy a jednají naprosto nezávisle. Všech patnáct křesel je již předem přiřazeno mezi několik regionálních skupin států, a podle toho se personálně obsazují.
- 3 křesla pro Afriku
- 2 křesla pro Jižní Ameriku
- 3 křesla pro Asii
- 5 křesel pro západní Evropu a další západní země (USA, Kanada)
- 2 křesla pro východní Evropu
Ačkoliv tak není nikde ustanoveno, je tradicí, že jsou mezi soudci vždy zastoupeni všichni stálí členové Rady bezpečnosti, tedy Čína, Francie, Rusko, Spojené království a Spojené státy americké.
Pakliže jsou stranami sporu státy jež nejsou mezi soudci zastoupeny, smí si každá ze stran zvolit jednoho soudce ad hoc. Takový soudce může být jakékoliv národnosti, musí však stále jednat nestranně. Maximální počet soudců tak může dosahovat i vyšších hodnot podle množství stran sporu.
Od roku 2003 je jedním ze soudců Dvora i Slovák Peter Tomka, jehož alma mater je Univerzita Karlova.
Je v tom ale háček
Mohlo by se zdát, že taková instituce je vlastně všemocným nástrojem spravedlnosti, který zažehná všechny násilné konflikty. Bohužel tomu tak ale není. Z pohledu mezinárodního práva neexistuje z hlediska suverenity vyšší entita nežli stát. Všechny státy jsou si v právech rovnocenné, žádný stát ani instituce nemůže ovládat ostatní státy. Par in parem non habet impérium (rovný rovnému nemůže poroučet).
Ve výsledku tak ve Statutu Mezinárodního soudního dvora nalezneme článek 36, který říká, že pro to, aby mohlo probíhat soudní řízení Dvoru je nutné, aby s tím souhlasily všechny strany sporu, tedy žalovaný i žalobce. Pakliže si tedy žalovaný stát uvědomuje, že porušil mezinárodní právo a předpokládá, že by Dvůr rozhodl v jeho neprospěch, má možnost jednoduše takové soudní řízení odmítnout.
Tentýž článek však zároveň stanoví, že každý stát může kdykoliv prohlásit, že uznává vůči každému jinému státu, který přijímá stejný závazek, za závaznou příslušnost Dvora ve všech právních sporech mezinárodního charakteru. V době sepisování tohoto dokumentu se předpokládalo, že se vytvoří skupina států, která takto dobrovolně uzná Dvůr za oprávněný soudit jakýkoliv mezinárodní spor (bez nutnosti souhlasu všech stran) a že se tato skupina bude následně rozšiřovat, až dojde ke globálnímu přijetí této zásady. K tomu však nikdy nedošlo a Dvůr má tak dodnes značně omezenou působnost.
I přes tento fakt je Mezinárodní soudní dvůr velmi význam orgánem OSN. Aktivně se svými rozhodnutími podílí na utváření mezinárodního práva. Svojí činností ale především pomáhá státům řešit vzájemné spory nenásilnou cestou, a přispívá tak k dosažení světového míru a bezpečí.
