Snaha být vůdcem s velkým V je mezi autoritářskými a totalitními lídry obrovská. Kolika se to však povede? Kolika lidem se poštěstí natolik, že jsou uctíváni více než Ježíš Kristus a jejich slovo se rovná zákonu? Kolika lidem se daří tak, že nejsou svrženi po celou dobu u moci a jejich úhlavním nepřítelem není nic jiného než život sám? Zakladateli Korejské lidově demokratické republiky Kim Il-sŏngovi se podařilo to a mnohem více – ani jeden z jeho dvou nástupců jej nezvládl překonat.
Třicet let po smrti milovaného Velkého vůdce (jedná se o oficiální severokorejský titul) se snahy být příštím mistrem strategického kultu osobnosti objevovaly a stále objevují po celém světě. Ruský, dosud ne ústavně prohlášen věčným, prezident Vladimir Putin celou svou nyní již několik dekád dlouhou kampaň, lépe řečeno propagandu, buduje na aspektech obou zemí nacházejících se na Korejském poloostrově. Plastické operace, spletité tajné služby, zahraniční politika zdánlivě připomínající Hitlera, Stalina i Mao Ce-tunga. To všechno zapadá do image největší osobnosti Ruské federace od pádu Sovětského svazu.
Izolace je klíčem k úspěchu
Od počátku ruské invaze na Ukrajinu na začátku roku 2022 se ruskou společností šíří spekulace o tom, zdali je možný vznik mnohokrát větší a silnější Severní Koreje — přímo u nich doma. Jde velice dobře vidět, že snaha i potenciál být zemí orwellovského typu se v Rusku vyskytují. Otázkou zůstává, zda je tento systém v geograficky největší a geopoliticky nejmocnější zemi světa vůbec možný. A pakliže ano, je v podmínkách velkého Ruska udržitelný?
Severokorejský režim spoléhá na svou existenci v rámci zvláštně skorokolapsové strategie. V historii země bylo již mnoho momentů, kdy většina světového společenství zkrátka nevěřila v budoucnost té „horší“ Koreje. Pak se KLDR z nějakého důvodu krapet sebere na nohy a najednou je víra o něco větší než původně a do země proudí hromady humanitární pomoci. Tento cyklus hladomor–standardní situace–hladomor je severokorejským fenoménem v mnoha ohledech.
Je Rusko schopné se vzdát kapitalismu? Na severu Korejského poloostrova de facto obyvatelé ani nevědí o jeho existenci. Ovšem u země, která po pádu svého předchůdce zakusila kapitalismus a západní vlivy v určitých ohledech až na denní bázi nemůžeme spoléhat na loajalitu jedinců ve prospěch celku. Víra ve stát musí být obrovská, aby toto fungovalo.
Právě potlačení individualismu může být bodem, kdy lidem zkrátka dojde trpělivost. Na sociálních sítích můžete vidět, jak proputinovští fanatici porovnávají prosperitu země před a po něm. Rusko běží jako švýcarské hodinky – ale za jakou cenu? Za cenu toho, že demokracii nepotkáte už ani na papíře? Za to, že zbytek světa nemůže dělat jinak, než jen přihlížet Putinovu teroru, pokud nechce rozpoutat jadernou válku? Za to, že sto let po druhé světové válce jsme opět ve finální fázi appeasementu? Má ještě vůbec cenu zmiňovat Mnichovskou dohodu, když se z ní svět stejně nepoučí?
