Aglaja studuje na gymnáziu, po maturitě se chce věnovat umění. Její matka pochází z Moskvy, otec se narodil v Česku, ale rodiče má na Ukrajině. Aglaja žije celý život zde, ale dle svých slov se plně neztotožňuje s českou ani ruskou národností. S rodinou na východě Evropy zůstává v kontaktu. Momentálně pracuje v galerii, která nyní slouží jako přechodné ubytování pro uprchlíky z Ukrajiny. Pro Studentské listy mluvila o současné náladě v české společnosti i o tom, proč podle ní ekonomické sankce nezpůsobí v Rusku revoluci.

Jak vnímáš ruskou invazi na Ukrajinu?

Je to průšvih. Dokážu pochopit více stran, jak lidi, kteří jsou v první řadě patrioti a staví se k situaci naprosto neutrálně, tak čistě opoziční Rusy. V každém případě je invaze suverénního státu ve 21. století nemyslitelná.

Jak vnímáš ruský režim jako člověk, který disponuje pohledem zvenku?

Ještě rok zpátky jsem byla v docela pohodlné situaci, mohla jsem si přisadit, když někdo řekl špatný vtip a cynicky poznamenat, že v Rusku to chodí úplně jinak. Dnes už je všechno jiné. Mám mnoho příběhů od příbuzných i přátel, jejichž rodiny jsou smíšené a nachází se na území Ruska, na Ukrajině či v Ázerbájdžánu. A upřímně se všichni bojíme. Moc se tu o tom nemluví, ale spousta Rusů je diskriminována či penalizována za to, že jejich příbuzní žijí v zahraničí. Stačí, že se nějak mediálně angažují, nemusí to být nutně v politických kruzích, stačí aby podepsali petici nebo něco okomentovali na sociálních sítích. Znám případy lidí, kteří na základě takových maličkostí nemohou získat zaměstnání, vyhazují je z práce nebo se k nim jejich okolí staví nepřátelsky. Existuje asi den nebo dva staré prohlášení o tom, co vše se dá považovat a vlastizradu. Zatím je velmi abstraktní, takže všichni čekáme, až se to nějak konkretizuje, pokud vůbec. Mohl by v něm být obsažen i kontakt nebo styk se zahraničním příbuzným. Je to děsivé.

V Ruské federaci se jedná o úplně jiný svět ve velkoměstě a mimo města. Převážná většina Rusů žije mimo velká města, o nich většinou čerpám poznatky z dokumentů, ať už ruských či zahraničních, v této oblasti nemám moc zkušeností. Co se týče velkoměst, tam lidé dlouho žili v takovém vakuu. Měli relativní dostatek (i když samozřejmě ne na evropské poměry) prostoru na sebevyjádření. Mohli si dovolit mít opoziční názory a chodit na demonstrace, přestože je zatýkali. Tak dva tři roky nazpátek se na to ještě dalo dívat.

Máš širší rodinu v Rusku nebo na Ukrajině?

V Rusku mám celou matčinu stranu rodiny – babičku, jejího mladšího bratra s manželkou a ostatní příbuzné jako sestřenice, o kterých vlastně ani nevím. S rodinou z ukrajinské strany už nejsme v kontaktu.

Jak na invazi reaguje část tvé rodiny žijící v Rusku?

Velkou roli v tom hraje pozadí konkrétních lidí. Příbuzní žijí v aglomeraci Moskvy, do 100 km od ní, což je stále oblast závislá na Moskvě, počítá se k ní spíše než k venkovu. Babička žije ve vlastním světě, neposlouchá rádio, televizi, žádný z těchto přístrojů ani nevlastní. Na začátku brala veškeré informace od nás, takže pro ni naše zprávy byly obrovským šokem. Když jsme se jí chtěli zeptat, jak se ohledně současné situace cítí, tak o ničem nevěděla, protože neměla k dispozici prakticky žádné informační zdroje. Na základě toho matka začala sledovat i proruská média, aby si udělala komplexní obrázek o tom, jak to tam vypadá. Babička se nyní hodně bojí a my také. Žije sama bez manžela, pobírá minimální důchod a pronajímá byt v Moskvě, za který si může dovolit život v maličkém bytě na předměstí. Když začali vyhrožovat tím, že vezmou do državy majetky a peníze uložené v bankách ruských občanů, tak jsme ji nabádali, aby průběžně navštěvovala banky. V tom je ale také problém, protože si nemůže dovolit jen tak vejít do banky s kufrem a také s ním odejít. Jako osmdesátnici ji pravděpodobně někdo okrade. Další problém je se zásobováním. Můj strýc je také velice apolitický, i když inklinuje spíše k opozici. Také žije ve vlastním světě.

Čím to je? Je za tím pouhý nezájem?

Určitě se jedná o obranný mechanismus. Generace rodičů mé matky a strýce zažila perestrojku, na jednu stranu viděli velkou míru rozvolňování a rozvoj osobních svobod, ale i rostoucí problém, o kterém se tu moc nemluví. Tím byl obrovský nárůst mladých kluků, kteří se vraceli z vojny. Na vojnu odcházeli v 18 letech, ještě před vysokou školou a byli soustavně udržováni v tom, že služba je nejen povinnost, ale také hrdinství. Odlifrovali je někam do Afghánistánu, kde se naučili akorát zabíjet ostatní lidi. Když se vraceli, byli hodně ovlivněni těmito zkušenostmi, změnila se jim psychika. Lidský život pro ně znamenal něco jiného než pro zbytek populace, zároveň však měli vštípeny ještě nějaké základní morální hodnoty, které byly více či méně ovlivněny buď dobovou morálkou nebo tím, zda jejich rodina byla pravoslavná a podobně. Když tihle kluci přijeli, nic neuměli, nikdo je nechtěl a neoslavoval. Z těchto skupin poté začaly vznikat mafie. Za rok, než se vrátili, se začaly privatizovat podniky a vznikaly velké společnosti, což bylo hodně divoké období. Když se situace uklidnila, tak Rusové vnímali dobu pozitivněji. Dříve bylo na denním pořádku, že se na ulicích střílelo a existence mafie byla běžnou záležitostí.

Když poprvé nastoupil Putin, nikdo nevěděl, o koho se jedná. Netušilo se, co od něj očekávat, a první dva roky jeho vlády vypadaly slibně. Lidé mu relativně věřili, avšak ti, co více přemýšleli, začali upadat do určité apatie. Je potřeba uvést, že mimo velkoměsta mají lidé zpravidla jeden televizor, neodebírají noviny a nemají přístup k internetu. S informační bariérou je hrozný problém. Dalším problémem je, že za Putina vyrostla celá jedna generace. Dvacet let je dlouhá doba, bez ohledu na to, zdali je člověk idealista nebo ne. Během dvaceti let si člověk buď zvykne, nebo upadne do letargie a distancuje se od politiky. Pokud ani lidé ve městech nejsou informováni o tom, co se děje a zůstávají odtrženi od zbytku světa, stávají se otupělými. Když jim někdo řekne, že na hranicích je roztržka, tak to pro ně bude skutečně jen roztržka na hranicích.

Máš okolo sebe někoho, kdo invazi schvaluje?

I takové lidi znám, i když ne přímo. Jsou to příbuzní mé kamarádky, kteří žijí ve Vladivostoku. I zde jde podle mě spíše o obranný mechanismus, protože se vesměs jedná o starší lidi. Prarodiče jí během telefonátu sdělují, že o ni mají obavu, střádají pro ni peníze, aby se z toho hrozného zahraničí mohla vrátit domů. Vyloženě se o ni bojí.

Tohle je problém mnoha Rusů žijících tady. Během několika málo dní přišli o velkou část přátel na území Ruska, kteří je ze strachu nebo z vlastního přesvědčení začali odsuzovat a ukončili s nimi kontakt. Například velmi bizarní věc – mé matce se ozvala kamarádka z dětství. Zkontaktovala ji na základě toho, že si matka dala na Facebooku rámeček s ukrajinskou vlajkou. Prý ji tím zradila a je z ní zklamaná. Pochopit takového člověka je těžké. Nabízí se otázka, zdali má smysl ho vůbec přesvědčovat a nějak informovat. Hodně to souvisí i s tím, nakolik je daná osoba závislá na tom, co se děje kolem něj. Nakolik je pro něj tento obranný mechanismus existenčně důležitý.

Máš v rodině či mezi přáteli někoho, kdo musí narukovat? 

Mám mnoho ukrajinských přátel, kteří dostali povolávací rozkaz. Část z nich se k tomu postavila s odporem. Ne, že by necítili empatii vůči tomu, co se děje, ale často mají malé děti a nechtějí riskovat život. Což je pochopitelné. Hodně lidí odtamtud odjíždí.

Z ruské strany si nejsme jistí, mnoho lidí z okolí dostalo povolávací rozkaz. Dokonce máme i přátele, kteří se snaží utéct. Je to pro ně strašně nebezpečná situace, jsou odříznuti od zbytku světa a prakticky nemohou získat vízum. Utíkají třeba přes Gruzii, což je velmi riskantní. Jde i o rodiny s malými dětmi, které se bojí o své životy. Máme kamarádku dětskou psychiatričku, která v rámci studií musela projít základním vojenským výcvikem. První vlna mobilizace se jí také týká. Sedí doma a třese se, bojí se momentu, kdy jí přijde rozkaz…

Mají nové sankce už teď vliv na tvou rodinu?

Babička v rámci telefonátů moc výřečná není. Situaci již vnímá, sleduje prudké nárůsty cen potravin i eskalaci vztahů ve společnosti. Hrozně tam roste napětí. Dalo by se to přirovnat ke koronavirové krizi. V Rusku měli vlastní vakcínu, ruské veřejné mínění na ni bylo velmi rozpolcené a způsoby, jakými byli lidé nuceni k očkování, byly jiné než tady. Tady mohou existovat odpůrci očkování s vlastními důvody, ale tam byla mnohdy volena násilná cesta, navíc u vakcíny, která není mezinárodně schválená.

Nicméně zatím jsme neslyšeli o ničem jako rabování a podobně. To bude spíše otázka následujících týdnů, kdy se sankce projeví výrazněji.

Můžeš své rodině nějak pomoct?

Zatím pouze radami. Přemýšleli jsme, že bychom jim technicky vzato mohli poslat nějaké peníze, ale nastávají problémy s tím, zda by si je mohli vybrat. Navíc dary ze zahraničních zemí jsou taky vnímány kontroverzně.

Setkáváš se momentálně s nějakou formou protiruských komentářů či odtažitosti?

Mám jen malé zkušenosti, spíše v podobě nedorozumění. Často to přicházelo od lidí, kteří jsou normálně velmi apolitičtí, pro které byl impuls v médiích po dlouhé době něčím zásadním. Přečetli si dvě tři zprávy a začali panikařit. Začali se na mě obracet s nepochopitelnými i hloupými otázkami typu „Co to tam děláte?“ nebo „To si myslíš, že je v pořádku, co tam provádíte?“. Snažila jsem se k tomu stavět tolerantně a vysvětlovat situaci tak, aby lidé okolo mě získali širší obraz.

Osciluje to tu. Spousta lidí je postižena historickým stigmatem, za což se jim nemůžu divit. Nicméně to přerůstá v davový efekt, až tupý odpor. Já se snažím ovlivňovat své okolí, seznamovat je s lidmi a jejich příběhy a vysvětlovat, že i pro ně je situace náročná a existuje nějaký důvod, proč žijí v Česku, a ne v Rusku. Valná většina lidí tady invazi odsuzuje a velká část lidí v Rusku ji odsuzuje taky, ale nemůže to přiznat.

Část osobností i z řad funkcionářů, jako jsou třeba primátor Hřib nebo ministr vnitra Rakušan, apelovali na českou společnost, aby se vyhnula útokům na ruské spoluobčany. Z mých zkušeností jde spíše o drobnosti, i na bázi interakcí se známými. Přesto se člověk necítí komfortně. Invaze mě strašně vzala a musím se s tím sama vyrovnat, diskriminace skutečně nepřispívá ničemu.

Stávalo se ti něco podobného i v minulosti?

To ano. V naší generaci už je mnoho kolektivů multikulturních, takže by člověk řekl, že v ohledu na tuto pestrost vymizí jakákoliv podobná agrese. Ale už na základní škole si spousta dětí z domovů odnášela vjemy a pocity, které v nich probouzí rodiče vyrovnávající se s děním z minulého století. Děti se pak samozřejmě chovaly jako děti. V reakci na nepříjemné zkušenosti jsem dokonce na nějakou dobu přestala mluvit rusky. Dodneška mám strašné mezery, babička se stydí, kdykoliv se mnou mluví. Ráda bych začala chodit na nějaké kurzy.

Bojíš se, že by mohlo dojít k nějakým sankcím Rusů tady v Česku? Už teď se mluví o rušení víz a podobně.

Nebojím se, že by na systémové či administrativní úrovni došlo k něčemu horšímu. To se spíše obávám, že například budoucí zaměstnavatelé v ohledu na osobní zkušenosti a názory přelijí tyto věci do pracovního prostoru. Na druhou stranu se nebojím, že by se lidé, kteří by mohli být diskriminováni, neměli na koho obrátit.

Je podle tebe adekvátní odpovědí na ruskou invazi, že česká města vypovídají smlouvy těm ruským, sportovní týmy odmítají nastoupit proti Rusům, dochází k ukončení spolupráce na bázi vzdělávací a vědecké výměny?

Rozumím tomu a chápu, že by to mohlo být řešením. Na druhou stranu si dokážu v abstraktní rovině představit, že by mohly existovat alternativy. Pokud se například daný sportovec, umělec či vědec věnuje čistě své prací či vášni, je apolitický nebo přispívá něčemu, co nás spojuje (například vědecké a medicínské objevy), mohla by existovat nějaká mezinárodní imunita.

Přišlo mi poněkud neadekvátní omezení víz, pochopila jsem politickou stránku věci, ale tím, že se setkávám s příběhy lidí, kteří v Rusku žijí, chtějí odtud utéct, bojí se a nesouhlasí s režimem, tak to nemohu vyloženě podpořit.

Myslíš si, že se v Rusku z nespokojenosti a frustrace může rozvinout nějaká revolta proti režimu?

Nejsem tak velký optimista, abych se domnívala, že se to obrátí proti Kremlu. Lidé nyní propadají do obrovského stavu deziluze. Rusům začínají docházet některé souvislosti, začínají číst mezi řádky, i když zatím ne celospolečensky, ale v řadách jednotlivců. I to se počítá. Mnoho z nich ale v krizovém momentě přepne a namísto burcování okolí se uzavřou do sebe a vrátí se ke lhostejnosti. Kdyby došlo na nejhorší, tedy hladovění a podobně, tak se obrátí spíše sami vůči sobě a dojde k občanským potyčkám. V momentě, kdy na tom budou všichni špatně a situace dopadne i na prakticky neexistující střední třídu ve městech, se stále najde někdo, kdo bude mít o trochu více než jeho soused. Při pohledu do historie nedokážu být optimistická.

Dokážeš si představit, že se někdy do Ruska podíváš?

Moc ráda bych se tam podívala, mám tam kořeny. Je zapotřebí nějak oddělovat Rusko a jeho politický režim. Použiji nešikovný příměr, ale kdyby někdo po válce prohlásil, že už nikdy nepojede do Německa, je to absurdní. Pořád je ta země založena na něčem jiném. Stejně tak je to s Ruskem. Akorát se obávám, jak to ustojí, toto je neudržitelná situace. Pokud nedojde na nejhorší, tak Rusko bude v určitý moment poraženo. Potom pravděpodobně přijdou vysoké reparace. O Rusech je obecně známo, že jsou velmi hrdý národ. I to je důvod, proč tolik Rusů dokáže nyní sedět a hladovět, a přesto v Putinově režimu nacházet oporu. V momentě, kdy prozřou a nebudou se moci odkazovat k historii jako vítězný národ, tak nastane situace, kterou si nedovedu představit. Z úst mnoha lidí jsem už slyšela výrok: „Dříve nás neměli rádi a teď nás budou nenávidět“.

Máš ještě něco, co bys k problematice chtěla říct?

Ráda bych formulovala přání směrem k české veřejnosti, aby nespadala do lhostejnosti a snažila se všem vyřčeným příběhům naslouchat. Právě lidský faktor je nejdůležitější a nelze ho bagatelizovat.