Druhý týden v srpnu už tradičně ovládl Prague Pride. Celý týden plný akcí nezavršil nedělní piknik na Střeleckém ostrově, ale sobotní průvod začínající na Václavském náměstí a končící na Letné. Pokud jste za celý týden na Prague Pride nebyli, pak nezbývá nic jiného, než abych vás zčásti provedl. Bude to vyžadovat trochu představivosti.

Prague Pride letos hostil přes sto osmdesát různých akcí v týdnu mezi 7. a 13. srpnem. Stihnout každou, vlastně i většinu z akcí, je prakticky nemožné, pokud si člověk nevezme dovolenou. S letošním tématem tradice se však otevřely dveře mnoha přístupům k programu, který nabízel výstavy, promítání filmů, diskuze, přednášky, párty… Pride ovládl celých 168 hodin. Akce se konaly různě po Praze – ve vršovických Patrech, na Hollaru, v centru Člověka v tísni Langhans na Václavském náměstí a mnoha dalších. Centrem se však opět stal Střelecký ostrov, kde se krom zábavy dalo jít pohovořit do stánků Trans*parent, Logos nebo Život 90.

Akcí se zhostily zájmové skupiny, z nichž vypíchnu dvě pro mě nejzajímavější a těmi jsou Odnaproti, projekt mapující českou queer literaturu, a Společnost pro queer paměť, shromažďující queer minulost. Zatímco většina akcí mapovala stávající dobu, tyto organizace umožňují ohlédnout se zpět, což jak ukazují nekonečné debaty, je stále nutnější. Zároveň si dokážu kvazikvalifikovaně tipnout, že neexistují organizace povolanější vyjadřovat se k tématu tak humanitně zatíženému, jako je tradice.

Korporáty i politici

Střelecký ostrov se proměnil ve svět ve světě. Staré se mísí s novým, všude hraje hudba a opět se, alespoň pro jednou v roce, setřela hranice mezi centrem a periferií a víkend se nezadržitelně blíží…

Je něco málo po jedenácté odpoledne, sobota 12. srpna, po několika týdnech chladného počasí je náhle skoro tropické horko. Ulicí Vodičkova už proudí lidé směrem k Václavskému náměstí, aby dostáli svým duhovým taškám, ponožkám a líčení. Letošní ročník Prague Pride byl omezený na dolní polovinu náměstí a jako každý rok jí dominovala hudební stage hrající jednak queer klasiky, jednak současný pop a člověk zběhlý v internetové popkultuře se nemůže nezasmát kontradikci písně Born This Way Lady Gaga, kterou střídá Lizzo. Kontradikcí se ale jen tak lehce nezbavíme, lidé se pomalu začínají scházet.

Náměstí se začíná plnit kolem dvanácté a lidé se začínají hledat, letos to není nikterak těžké, jelikož stačí určit nejbližší značku – Baťa, Gate, Tesco, Amazon, Nestlé… pokud na náměstí poslední tři značky nevidíte, málo se díváte, jelikož jejich místo je přímo v pochodu. Také proto se i na letošním pochodu uspořádala neoficiální část, kterou tvořili lidé bojující za očištění pochodu a jeho tradice od korporátů a jejich vlivu. Vysledovat se dala i politická hnutí – zastoupeni byli Mladé ANO, Zelení a Piráti, kteří se také ztratili v záplavě značek spolu s gay pěveckým sborem Doodles, který se raději scházel na chodníku vedle, než se připojil k hadovi průvodu.

Pochod se dal do pohybu kolem jedné hodiny a v jeho čele se objevili ministři Ivan Bartoš, Vít Rakušan a Jan Lipavský, náměstek primátora Zdeněk Hřib a další, kteří vyráží směrem k Prašné bráně a Celetnou ulicí směrem na Letnou. Na různých místech podél cesty jsou impromptu stage, která každé hrají jiný žánr od klasického popu na Václavském náměstí přes EDM blízko Staroměstského náměstí až po techno na Stalinu.

V ulici Na Příkopě ale nezní gregoriánský chorál, pouze znějí názory křesťanského ladění týkající se života procházejících – na konto výroku „Ježíš vás nenávidí“ jsme se ptali, jak to ví, když je mrtvý, odpověď jsme nedostali. Na konci Pařížské ulice stojí vozy s Red Bullem, avšak dobrovolníci hlásí, že všechny své zásoby už rozdali a další bohužel nemají. Kdo dřív přijde… Průvod klasicky končí na Letné, kde se celý had tříští do stínů pod stromy.

Ve výsledku byla celá akce opravdu tradičnější, než jsme si kdy mohli myslet. Pod rizikem, že budu označen za marxistu nebo bůhví co, si dovolím připojit ke kritice, která zaznívala z několika stran. Přítomnosti obřích značek, jejichž více než pochybné chování bylo kolikrát prokázáno, se nedalo vyhnout. Od transparentů až po dobrovolníky rozdávající vzorky (Red Bull, Oreo a další).

Jsem si dobře vědom, že akce takových rozměrů stojí peníze, nedokážu se však přenést přes myšlenku, že společnosti by měly sponzorovat organizace, které přispívají k soudržnosti queer kultury, i když méně viditelně. Z mého pohledu je tento pohyb korporací taky tradiční a omlouvám se za nedůvěru v jejich principy, nelze totiž jinak. Sám nevěřím, že korporace tvářící se lidsky, s nic neříkajícími jmény, bojují za lidská práva – dělají to totiž lidé, o kterých často ani nevíme, kteří se musí potýkat s názory lidí, kteří zřejmě na Pride ani nebyli, a přesto si do něj kopnou. Dokud neuvidím, jak korporace samy nebojují proti těmto narativům, kterých jsou bezpodmínečně součástí, nebudu ctít jejich místo na takové akci. 

Pride je náš a to nesmíme zapomenout. Buďte proud, vzdělávejte se a nenechte se odradit od života, který vám připadá autentický. Ale než se opět pustíme do Pride příští rok, můžeme se nechat inspirovat zpěvačkou Poppy: „If money can’t buy happiness, then why is it so fabulous?“ Protože z dobré myšlenky se ještě nikdo nikdy nenajedl…