Symboly, neznámé písmo, neexistující rostliny – k tomu všemu se člověk po staletí marně snaží najít klíč. Je Voynichův rukopis promyšleným nesmyslem, nebo dosud neobjevenou světovou senzací?
Historie Voynichova rukopisu je spletitá už jen kvůli množství majitelů, které kniha vystřídala. Přestože je jejich identita, jako jedna z mála věcí v otázce rukopisu, známá, autorství naopak přiživuje nemálo spekulací. Ilustrovaná kniha sepsána nám neznámým písmem, pravděpodobně vznikla v rozmezí let 1404 až 1438, ale svůj název získala až po americkém obchodníkovi Wilfridu Voynichovi na počátku dvacátého století. Co tedy z rukopisu činí natolik těžce probádatelné dílo?
Přestože dostupnost informací v mnoha aspektech Voynichova rukopisu pokulhává, tak s jistotou můžeme určit, že měl původně zhruba o třicet stran víc než v dnešní podobě, tedy 270. Další získanou informací je fakt, že se rukopis dělí na několik částí. Přestože písmo a jazyk zcela ztěžují snahu textu porozumět, lze s jistotou rozpoznat část botanickou neboli herbář. Zobrazuje ilustrace rostlin, z nichž je však většina špatně rozpoznatelná a některé nebyly dodnes identifikovány. Nabízí se tak otázka, kde je mohl autor spatřit.
Druhá sekce nabízí pohled na astrologické diagramy, symboly a velmi pozoruhodná vyobrazení zvěrokruhu. Autor do knihy zakreslil i četná abstraktní kosmologická zobrazení, jako je například zakreslení hvězdné oblohy, jež nápadně připomíná tehdy ještě neznámou mlhovinu v Andromedě.
Moudřejší nejsme ani z třetího oddílu Voynichova rukopisu, jenž je specifický kresbami nahých žen koupajících se v nádržích s ostře zelenou tekutinou. Zajímavá je kompozice kreseb, na nichž se postavy nacházejí v patrně umělých vodních nádržích postavených do několika pater umožňující přejíždění mezi jednotlivými frakcemi jako na klouzačce. Není jasné, zda jde o zobrazení určitých léčivých procedur, ale setkáváme se s teorií, která pojednává o společných židovských lázních mikve rituálně očišťujících ortodoxní Židy, mezi nimi i ženy po menstruaci či porodu. Nelze si nevšimnout i zajímavých technických prvků, jako jsou četná potrubí s detailními popisy.
Následující oddíl rukopisu se opět věnuje rostlinám, především kořenům a listům. Jejich nákresy jsou však doplněny kresbami různě velkých dóz a nádob, které evokují zápis jakýchsi farmaceutických receptů. Posledních dvanáct stránek tvoří pouze souvislý text.
Rukopis skrývá jisté prvky, jež by snad mohly být vodítkem k jeho původu, významu či autorovi. Jedním takovým je menší kresba stavby, podle níž s jistotou určíme spojitost s nám známým místem. Věžičky na cimbuří onoho zakresleného hradu jsou vykrojeny do písmena v, což značí typický element architektury z přelomu 14. a 15. století v severní Itálii. Mohla by tato informace vypovídat o možném autorovi?
Další stopou by mohlo být také vyobrazení mořské panny, jež podle českého záhadologa Arnošta Vašíčka znázorňuje vílu Meluzínu, mytologickou postavu s hadím ocasem místo nohou, od které odvozoval svůj původ rod Lucemburků. Pokud byl tedy autorem rukopisu člověk se znalostí mýtu o Meluzíně, můžeme předpokládat, že se jednalo o blízkou osobu některého z Lucemburků mající přístup do knihovny Karla IV.
Podle mnohých byl autorem rukopisu Angelo z Florencie, mladý italský lékárník, jenž v druhé polovině 14. století pobýval v Praze. Na místě kostela sv. Jindřicha a sv. Kunhuty, kde se muž usadil, vybudoval později evropsky známou „Andělskou zahradu”, jež je dnes však zastavena budovou Hlavní pošty. Je prokázáno, že místo navštívil Karel IV. i italský básník Francesco Petrarca. Zahradu tvořily nejrůznější ovocné stromy a léčiva, často veřejnosti neznámá.
Angelo z Florencie je tedy ideálním adeptem na autora rukopisu především proto, že se později stal dvorním lékařem Lucemburků, udržoval s nimi velmi příznivé vztahy, vyznal se v oblasti botaniky, lékařství a astrologie a měl k dispozici finance potřebné ke zhotovení podobného díla. Teorií o identitě autora je však víc. Může jím být také například anglický teolog a badatel Roger Bacon či osobní lékař Rudolfa II. Jakub Hořčický z Tepence. Otázkou však zůstává, proč by kdokoliv z autorů dílo sepsal v neznámém jazyce.
Komu ležel rukopis v knihovně?
Poté, co roku 1612 zemřel císař Rudolf II., do jehož sbírek se rukopis dostal, padla kniha do rukou jeho dvornímu lékaři Jakubovi Hořčickému z Tepence. Není jasné, zda byl autorem či jen vlastníkem, ale pozoruhodný je výskyt jeho jména na jedné ze stránek. Po něm rukopis získal Georgius Barschius, alchymista žijící v Praze na počátku 17. století, který ho později věnoval rektorovi Univerzity Karlovy Janu Markusovi Marcimu. Ten knihu poslal do Říma jezuitskému učenci Athanasiu Kircherovi, jelikož mu prý v knihovně onen nečitelný skvost zabíral příliš místa.
Voynichův rukopis tak opustil české země a až do roku 1912 veřejnost neměla informace o jeho stavu či majiteli. Onen rok ho však od italských jezuitů odkoupil americký obchodník polsko-litevského původu Wilfrid Voynich. Začal texty postupně analyzovat a rozpoznal zhruba 33 tisíc znaků nepodobajících se žádnému jinému světovému písmu. Přestože usoudil, že jde podle počtu znaků o záměnu jedné abecedy za jinou, rukopis byl, stejně jako pro jeho předchůdce, stále spíš změtí neznámých písmen. Po Voynichově smrti bylo dílo odkázáno manželce, jež zemřela roku 1960, kdy knihu získala její přítelkyně. Ta ji zanedlouho prodala antikváři Hansi Krausovi, který ji roku 1969 prodal Yaleově univerzitě, kde leží dodnes.
Jeden velký podvrh?
Tvrzení, že jde o nahodilé seskupení písmen, bylo už několikrát vyvráceno. Text byl totiž viditelně sepsán člověkem, jenž dané písmo ovládal velmi slušně a znaky kladl na pergamen se zručností a zažitým cvikem. To vede k názoru, že nešlo o neuvážený pokus o vytvoření nového písma. V minulosti se pracovalo s dvěma možnostmi připouštějícími neznámý jazyk a šifru.
Kryptologická organizace Spojených států NSA se v padesátých letech přikláněla k názoru, že jde o šifru, která byla mimo jiné v době možného autora Rogera Bacona velmi oblíbenou praktikou. Toto tvrzení vyvrací tzv. Zipfův zákon, který zkoumá, kolikrát se v daném textu vyskytuje určité slovo a příslušně ho označí. Ten však není u valné většiny šifer možné použít. Odborníci se navíc shodují na tom, že je délka slov shodná s latinou či angličtinou, což by značilo, že byl text napsán přirozeným jazykem, avšak umělým fonetickým písmem. S rozluštěním si však zatím neví rady umělá inteligence ani kryptologové.
