• Autor příspěvku
  • Rubriky příspěvkuPolitika
  • Čas na čtení:8 minuty čtení
Právě si prohlížíte Wiedergewählt. Německo má staronového prezidenta, téměř nikoho to ale nezajímá

Koncem minulého týdne zvolilo německé Spolkové shromáždění prezidenta, který bude hlavou státu po dalších pět let. To, že funkci obhájil téměř sedmdesátiletý Frank-Walter Steinmeier, není žádným překvapením. Událost však přes všeobecný věhlas prezidentské funkce prošla českými i světovými médii téměř bez povšimnutí. Hlavním důvodem je pouze ceremoniální role politika, který sice stojí v čele své země, ale téměř o ničem sám nerozhoduje.

Frank-Walter Steinmeier ve volbě porazil tři své protikandidáty, kteří kvůli široké politické podpoře, jež závisela zejména na požadavku politické stability, neměli ve volbě žádnou šanci. Získal 1045 z 1437 platných hlasů orgánu známého pod názvem Spolkové shromáždění. To se schází speciálně pro účely volby prezidenta a tvoří jej dílem poslanci Bundestagu (tedy obdoby naší dolní komory parlamentu) a dílem delegáti zemských sněmů volených v jednotlivých německých spolkových zemích. Má takovou podobu, aby v zemi, jež se po prohrané druhé světové válce rozhodla stát jednou ze vzorných světových federací, už nikdy nemělo být možné kumulovat moc v rukou jednoho člověka.

Německý prezident je skutečně téměř výhradně pověstným a proklínaným kladečem věnců. Považme, kolikrát za posledních několik desítek let evropské a světové dějiny ovlivnil německý kancléř (nebo kancléřka) a kolikrát tamní prezident. Když je řeč o sjednocení země po pádu komunistické totality, více lidí si asi vybaví roli kancléře Helmuta Kohla spíš než postavení prezidenta Richarda von Weiszäckera (byť ani jeho role není nezajímavá). V posledních letech jsme na televizních obrazovkách vídali mnohem častěji Angelu Merkelovou než „její prezidenty“ Christiana Wulfa nebo třeba Joachima Gaucka. Situace, v nichž má německý prezident silnější roli, prakticky striktně vyplývají pouze ze slabosti jiných institucí, například vlády nebo právě kancléře. Protože se jedná o prestižní funkci, prezidentovi být aktivní (nebo aktivistický) není příliš často dovoleno.

Kdo je tedy ve skutečnosti německou hlavou státu? Formálně sice prezident, byť s velmi omezenými pravomocemi. Ty nejsou zvláštní ani v zahraniční politice, kde jsou aktivní i jinak velmi slabí nejvyšší funkcionáři. V posledních dnech jsme mohli vidět návštěvu u ruského prezidenta Vladimira Putina, kterou neabsolvoval nově zvolený prezident, ale kancléř Olaf Scholz. Důvody pro toto postavení jsou nasnadě: za každou cenu zabránit tomu, aby jeden člověk mohl získat relativně neomezenou moc. Podle dominantních výkladů to totiž byla právě silná a téměř všemocná role prezidenta, která spolu s oslabenými kontrolními institucemi zavdala úspěchu nacistické strany v 30. letech minulého století. Byla to více funkce prezidenta než říšského kancléře, skrze kterou se Adolfu Hitlerovi povedlo po smrti prezidenta von Hindenburga konsolidovat svou moc a uplatnit ji proti všem svým odpůrcům.

Po druhé světové válce už nová (západoněmecká) ústava se silným prezidentem přestala počítat (ta východoevropská s funkcí prezidenta dokonce přestala počítat úplně). Konradu Adenauerovi, prvnímu poválečnému kancléři, se povedlo vybudovat silné renomé funkce kancléře jako garanta demokracie a mírového soužití se všemi okolními národy. Prezident se posunul do pozice pouhého pomocníka takovému řádu, jehož oslabení je vzhledem k dřívějším zkušenostem naprosto logické a vlastně i obecně vítané.

Podpořte unikátní projekt největšího českého studentského média. Vaše finanční dary v libovolné výši prosím posílejte na účet 2401503935/2010 a informujte nás o nich na e-mailu info@slisty.cz. Více informací naleznete zde.

Bylo by však chybou si myslet, že všichni pováleční němečtí prezidenti hodlali svou slabou pozici respektovat. Ostatně, český prezident co do většiny svých pravomocí také není kdovíjak silný, a přesto se mu občas daří politické vody čeřit dokonale. Podobně jako jinde platí, že prezidentský aktivismus dostává větší prostor v situaci, kdy jsou jiné instituce (často vlastní vinou) v prosazování svého vlastního pojetí slabší. Již zmíněný prezident von Weiszäcker sice politicky souzněl s vládní většinou, přesto neváhal vetovat některé klíčové zákony. Takové chování pak často má (a v Německu to kvůli nepřímé volbě platí tím spíš) důsledky v podobě hledání lepšího kandidáta pro příští volbu a zavrhnutí toho „neposlušného“. To je problém, který současný německý prezident řešit nemusí.

Politické manévry jsou pak jak pro prezidentské kandidáty v případě nepřímé volby často vítaným oživením, ze kterého lze ve vlastní prospěch těžit. Pořád se totiž bavíme o politice a profesionálních politicích, občanští kandidáti jsou v takovém systému prakticky vyloučeni ze hry (aspoň v případě, pokud si nedokážou sjednat silnou parlamentní podporu). Malá liberální strana FDP, která na rozdíl od „velkých“ CDU/CSU a SPD nedisponuje obrovskou členskou základnou nebo masovou podporou, historicky na této formě často politicky bohatla. Třeba prezident Walter Scheel vykonávající mandát v 70. letech záměrně nadsazoval roli liberálů často téměř nesmyslnou (nebo politicky neprůchodnou) podporou každého jejich návrhu. Liberální strana úspěšně nominovala dva kandidáty (později prezidenty), ačkoliv nikdy nebyla nejsilnější německou stranou.

Volba Franka-Waltera Steinmeiera, který je na jednu stranu velmi zkušeným politikem z líhně sociální demokracie, na stranu druhou však „klidnou vodou“, které se vždy dařilo držet kurz v souladu se svým slabým postavením, nemohla nikoho překvapit. Získal poměrně snadnou podporu současné vládní koalice, a dokonce i opoziční a dnes oslabené CDU/CSU. Plně to souzní s jeho konsenzuálností. I to svědčí o tom, že pozice prezidenta není pro německé politiky klíčovou a jeho volba že poskytuje poměrně pěkný prostor k vyjádření politické jednoty. Proti Steinemerovi, spíše z důvodů politického zviditelnění, postavily kandidáty zejména antisystémové strany.

I jejich uchazeči se však dokázali před volbou postarat o politický rozruch. Kandidát krajně levicové Die Linke Gerhard Trabert na sebe upozornil neobratným vyjádřením srovnávajícím sociální problémy v současné Evropě s utrpením Židů za druhé světové války, AfD pak nominovala politika CDU Maxe Otteho, který dlouhodobě spolupracuje s krajní pravicí. Ze strany antiimigrační strany šlo spíše o taktiku, jak prostřednictvím prezidentské volby ukázat, že ani strana, která se rozhodla z opozičních lavic volit vládního kandidáta, nemá všechny své členy zcela pod kontrolou. Z tohoto kroku však nelze jednoznačně vyvozovat přibližování CDU a AfD především proto, jak ostře se proti Otteho kandidatuře jeho „původní“ strana postavila.

Volbu německého prezidenta samozřejmě zastínily i další události, ke kterým směřuje celosvětová pozornost, ať už jde o olympiádu v Pekingu nebo eskalace ukrajinského konfliktu. Nejsou však hlavním důvodem toho, proč se tato událost nestala číslem jedna dokonce ani mnoha německých médií.

Autor je interní doktorand oboru politologie na FSV UK a spolupracovník redakce.

Aleš Michal

Interní doktorand oboru politologie na FSV UK a spolupracovník redakce.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..