„Diskuse na téma změn klimatu a udržitelnosti se během několika posledních let skutečně pohnula o veliký kus dopředu. České prostředí začínalo s výrazným zpožděním za západní Evropu,” říká Marek Jandák, zástupce iniciativy Univerzity za klima, která se snaží dostat téma klimatických změn do diskusí na českých vysokých školách. „Když v roce 2020 začala pandemie Covidu-19, zpočátku Univerzity za klima fungovaly online a nějakou dobu se držely. Časem se však začaly rozpadat a minulý rok už neměly daleko k úplnému zániku. Jistý zlom nastal na začátku tohoto akademického roku, kdy se začaly znovu scházet. V tu dobu jsem se k hnutí přidala i já,” doplňuje v rozhovoru členka Univerzit za klima Ludmila Blažková.
Když jste jako Univerzity za klima v roce 2019 představili seznam požadavků pro české univerzity, objevila se mezi nimi například uhlíková neutralita na českých školách do roku 2022, mimo jiné skrze menší produkci odpadu, využívání energií z obnovitelných zdrojů, ekologický způsob cestování univerzitních pracovníků, udržitelně produkované potraviny v menzách nebo ukončení spolupráce univerzit se subjekty spojenými s poškozováním životního prostředí. Jaký pokrok od té doby v těchto oblastech české univerzity udělaly?
Marek Jandák: Naše požadavky měly v prvé řadě odrážet závažnost klimatické krize a potřebu razantně omezit emise skleníkových plynů, abychom předešli výraznému oteplení povrchu země, jehož důsledky mohou být katastrofální jak pro přírodu, tak pro člověka. Na závěr stávky v roce 2019 se zavázali zástupci Akademického senátu Univerzity Karlovy brát naše požadavky vážně. Následně jsme se na univerzitě zúčastnili řady jednání.
Na začátku roku 2021 jsme adresovali petici za udržitelné univerzity s více než 900 podpisy České konferenci rektorů, která ji přijala pozitivně, ale ještě uvidíme, jaké bude odhodlání k rozhodným krokům k udržitelné budoucnosti českého vysokého školství.
Nepůjde to bez celkového přístupu zahrnujícího výzkum, vzdělání i vnitřní fungování univerzit samotných (včetně výrazných investic do infrastruktury a periodických ekologických auditů ke zhodnocení pokroků). Například koordinátoři udržitelnosti, kteří by celý proces dokázali řídit, na českých vysokých školách prakticky úplně chyběli.
Právě vznik takových pozic se zdál pro nás jedním z prvních opatření, které jsme se snažili prosazovat. V současné době je tato pozice například na Univerzitě Karlově, Univerzitě Palackého nebo Univerzitě Tomáše Bati. Na univerzitách se již mluví o otázce udržitelnosti jako o problému, který se týká i jich; v tom se situace výrazně zlepšila oproti té ještě před několika lety, kdy byla úroveň debaty výrazně horší. Viděno z perspektivy práce, která je ještě potřeba odvést, – sotva jsme začali.
Jedním z vašich požadavků také bylo, aby po vzoru západních vysokých škol byly české univerzity v otázkách klimatu ve veřejném prostoru aktivnější. Jak se povedlo naplnit toto?
Marek Jandák: Jednou z první věcí, která se ukázala během diskusí na Karlově univerzitě, které probíhaly po naší stávce v roce 2019, byla absence dřívější debaty na toto téma napříč danou akademickou obcí. Měli jsme zde na jedné straně odborníky z oblastí ekologie, klimatologie, společenských věd a dalších oborů, kteří se v problematice změn klimatu orientovali skvěle, na druhé straně vstupovali do diskuse také akademici, kteří se daným tématem seriózně nezabývali.
Nicméně diskuse na téma změn klimatu a udržitelnosti se během několika posledních let skutečně pohnula o veliký kus dopředu. České prostředí začínalo s výrazným zpožděním za západní Evropu, byť i tam debata stále probíhá. Neexistuje vzor, který bychom mohli jednoduše přijmout. U nás nám ovšem stále nám chybějí odborné kapacity pro zvládnutí přechodu k udržitelné ekonomice. V tom musí české vysoké školy sehrát aktivní roli.
Jsme toho názoru, že by měla vznikat nová pracoviště, ba celé fakulty, které by se problematice udržitelnosti věnovaly soustavně a přinášely také do českého veřejného prostoru nejnovější vědecké poznatky, které nám pomohou činit demokratická a informovaná rozhodnutí. Navzdory občas až heroické práci jednotlivců je v tomto ohledu před námi ještě dlouhá cesta. Bohužel času není nazbyt.
Aktuálně dle dostupných informací vaše buňky najdeme na jedenácti českých univerzitách – rozšiřuje se tento okruh nebo víte o dalších univerzitách, které mají v plánu se v brzké době zapojit?
Marek Jandák: Během pandemie se počet aktivních kolektivů spíše zmenšoval, takže to číslo bohužel není aktuální. Navíc některé z těch kolektivů jsou spíše partnerské než přímo součástí Univerzit za klima. Je třeba asi objasnit, že nejsme iniciativa, která by sdružovala univerzity jako subjekty, ale snažíme se propojovat zejména studenty napříč různými institucemi ve snaze nastolit téma udržitelnosti na svých institucích a podílet se na dalších akcích širšího klimatického hnutí i mimo akademické prostředí.
V současné době jsme opět nastartovali pražskou skupinu Univerzit za klima a během jara bychom rádi rozjeli svou činnost i v dalších univerzitních městech v Česku. Vzhledem k tomu, že studenti jsou studenty pouze pár let svého života, mnoho lidí z těch původních skupin se již nezapojí. Půjde tedy v jistém smyslu o nový začátek. Doufáme, že se nám podaří získat do naší iniciativy lidi s novými nápady a novým odhodláním posouvat věci k lepšímu.
V době pandemie vaše iniciativa procházela reorganizací a personální výměnou.
Ludmila Blažková: Když v roce 2020 začala pandemie Covidu-19, tak zpočátku Univerzity za klima fungovaly online a nějakou dobu se držely. Časem se však začaly rozpadat a minulý rok už neměly daleko k úplnému zániku. Jistý zlom nastal na začátku tohoto akademického roku, kdy se začaly znovu scházet. V tu dobu jsem se k hnutí přidala i já.
Vzhledem k tomu, že zůstalo jen několik původních členů a přidalo se pár nových, tak s mnoha věcmi začínáme nově, jako příklad mohu uvést novou formulaci kodexu, který upravuje naše vnitřní fungování, dá se říct, že s novými lidmi přichází v jistém smyslu i nová tvář celého hnutí. Ačkoliv je mnoho věcí teprve v jednání a v určitých věcech se Univerzity za klima změní, tak ten základní cíl ale zůstane určitě stejný. Ochrana klimatu je stále téma, které chceme zvedat, ať už na úrovni našich fakult, univerzity i ve společnosti a tím přispívat k jeho řešení.
Ministerstvo školství pod vedením Petra Gazdíka plánuje ve větší míře zahrnout téma klimatických změn do výuky českých škol, jak Studentské listy nedávno psaly. Jak tyto plány hodnotíte, jsou dostatečné?
Ludmila Blažková: Myslím, že je to určitě krok správným směrem. Procházela jsem příručku ke vzdělávání o klimatu, která vznikla ve spolupráci Ministerstva životního prostředí a Ministerstva školství a vede k tomu, aby se o klimatu mluvilo v kontextu dalších věd. To považuji za velmi důležité vzhledem k tomu, do jaké míry je klimatická krize komplexním problémem. Dále bych určitě ocenila, že se uvedená příručka věnuje rozlišování dezinformací, které je zásadní nejen v souvislosti s otázkami klimatu.
Dalším důležitým bodem je určitě práce s emocemi a nadějí. Pokud se člověk opravdu do hloubky zabývá tématem klimatické krize, tak je někdy opravdu těžké si alespoň nějakou míru naděje udržet. V neposlední řadě bych ocenila, kdyby obsahem výuky byly i znalosti o občanské participaci, což je opět užitečné i ve spojitosti dalšími tématy. Pokud by se podařila všechna tato témata dostat do výukových plánů a byla žákům srozumitelně předána, tak si myslím, že by to mohlo být dostačující.
Tím zároveň narážíme na tu problematičtější část, definovat si cíle je jedna věc, ale dosáhnout jich, druhá. Zvlášť u nových témat, která se mají na školách předávat, bývá překážkou mimo jiné neochota některých učitelů sám se vzdělávat a předávat nové informace potom dál.
Nerada bych to samozřejmě generalizovala, ale myslím, že nedávné debaty o výuce moderní historie, nebo v tomto případě o klimatu, jsou minimálně důkazem toho, že je tento problém poměrně rozšířený. Uvedená příručka může ale být určitě dobrým zdrojem informací a inspirace pro ty učitele, kteří mají chuť se tomuto tématu věnovat a otevírat ho na svých hodinách.
