Hikikomori, sociální fenomén vyznačující se absolutním odpoutáním jedince od společnosti v řádu měsíců až let. Téma Hikikomori není ve světě příliš známé, v Japonsku samotném je spíše tabuizováno či přehlíženo kvůli závažnějším problémům. Hikikomori samotní jsou většinou obyčejní lidé, kteří se k tomuto způsobu života uchýlili dobrovolně. Tedy, spíše nedobrovolně dobrovolně.

Hikikomori v japonštině doslova znamená „odtrhnout se”, či „uzavřít se do sebe”. Termín byl poprvé definován na přelomu století v Japonsku profesorem Tamaki Saito, první reference však datujeme už od 70. let. V Japonsku samotném si fenomén Hikikomori připisuje přes milion známých případů. Toto číslo roste každým dnem po celém světě, japonští vědci sami uvádějí, že jejich počet by v nejbližších letech mohl vzrůst až na deset milionů.

Hikikomori se uchylují až k extrémní izolaci v domácím prostředí, která dle kritérií trvá od šesti měsíců po dobu neurčitou. I přesto, že je spodní hranice definována právě na půl roku, Hikikomori mohou zůstávat v izolaci i po více než desetiletí. Po celou dobu se vyhýbají sociálním interakcím, pokud nutně nemusí. Sami vyhledávají spíše ty v online prostředí. 

Uzavírají se do své komfortní zóny, mezi čtyři stěny svého pokoje, aby unikli vnějšímu světu na základě vlastního pocitu méněcennosti a studu. Tyto pocity vznikají na základě zvýšené stresovosti, vysokých nároků a četnosti neúspěchů, ať už ve školním či pracovním prostředí. Po celou dobu jejich Hikikomori životního stylu se o jejich nájem a zaplacení základních lidských potřeb starají rodiče.

Fenomén se v rámci studií týká hlavně mladých lidí, podle posledních průzkumů však roste i počet starších dospělých, kteří se Hikikomori stanou. Dokazuje to hlavně problém 80-50, kdy se o jedince nad padesát let starají rodiče, kteří sami překračují věkovou hranici osmdesát let.

Ke svéráznému životnímu stylu se lidé neuchylují lusknutím prstu. Trauma a stres se v nich kumulují po dlouhou dobu, než se dostanou do stadia, kdy přistupují k tak extrémnímu řešení. Ve své podstatě však Hikikomori nejsou psychicky nemocní. Po dlouhé době v izolaci však mohou u jedince nastat psychické problémy spojené s dlouhodobou osamělostí, jako jsou deprese a úzkostné stavy. Hikikomori je klasifikováno jako sociálně-kulturní fenomén. Kulturní proto, že je spojován s vysokými nároky na přesnost, rychlost a produktivitu pro dnešní Japonsko typické.

Osamělost neprospívá žádnému člověku, ať už dobrovolně, či nedobrovolně izolovanému. Můžeme to sami vidět na základě naší zkušenosti s několika lockdowny během pandemie covidu-19. Jak je to ale s Hikikomori? I když se zdá, že je tento životní styl dobrovolný, není tomu tak zcela pravda.

Jak bylo zmíněno, jedním z důvodů je obrovský tlak na výkon. Ten není ani tak podmíněný konkrétními případy, jako spíš společenskými standardy. A právě ty jedince do jejich stavu dostanou. Zpět to jde ale složitěji, jelikož Hikikomori samotní kapacitu na své zotavení nemají.

The Conversation ve svém textu zmiňuje malou iniciativu ze strany rodičů a blízkých, kteří mají obvykle dost starostí sami se sebou. I přesto jsou to ve valné většině případů oni, kdo se obrátí na odborníky jako první. Hlavním důvodem je však malý počet, či úplná absence potřebných institucí pro pomoc Hikikomori a všeobecně lidem trpícím psychickými problémy.

Nedostatečná kapacita psychologické a psychiatrické péče je globálním problémem, Japonsko nevyjímaje. Psychiatrická zařízení tak upřednostňují závažnější případy před Hikikomori, kteří bez potřebné pomoci přebývají ve svém stavu delší dobu, než by byli doopravdy strávili.