Současní představitelé vládních stran dlouhodobě kritizovali členy minulé vlády za nekompetentnost a neodbornost při výkonu svých úřadů. Jedním z cílů této opoziční kritiky se stala bývalá ministryně financí Alena Schillerová. Ta o sobě tvrdila, že umí anglicky na dostatečné úrovni potřebné pro mezinárodní jednání, ale záhy se ukázalo, že to byla lež a je odkázaná na tlumočníky a na jednání za sebe posílá náměstky.

Tehdejší opozice právem kritizovala, že bývalá ministryně Schillerová lhala a poukazovala přitom na skutečnost, že velká část vyjednávání na mezinárodní scéně se odehrává v kuloárech a že jazyková vybavenost je základem úspěchu takových jednání. Proto také představitelé tehdejší opozice slibovali, že pokud získají vládní odpovědnost, nebude se nic takového opakovat a ministři její vlády budou jazykově dostatečně vybavení. Dokonce se tento slib vtělil do volebních programů obou koalic.

Co se ztratilo v programu

SPOLU slibovalo, že „Profesionálně a zodpovědně připravíme české předsednictví EU na podzim 2022. Zaručíme, že každý člen vlády bude ovládat alespoň jeden cizí jazyk, kterým se bez problému domluví,“ naproti tomu koalice Pirátů a Starostů prohlašovala „Budeme důsledně vyžadovat znalost světových jazyků u ministrů a náměstků.“ O to více českou veřejnost šokovala v minulých dnech zpráva, že několik členů nové vlády není schopno vést samostatně mezinárodní jednání a mají problémy s cizími jazyky. Historie se tedy opakuje. Nejprve jako tragédie, poté jako fraška, protože jedním z nich je opět ministr financí, tentokrát Zbyněk Stanjura, který přiznal, že bude při jednáních závislý na tlumočníkovi.

Co to napovídá o nastupující vládě?

Odhlédněme od faktu, že jazyková neschopnost našich ministrů bude stát daňové poplatníky nemalé prostředky na zaplacení expertních tlumočníků, což jde proti dalšímu slibu vládních stran týkající se snižování státního zadlužení. Nejhorší na této skutečnosti je, že ti, co tvrdili, že nebudou stejní jako představitelé minulé vlády, kterou kritizovali tak velice často z morálních pozic, byli nyní usvědčeni ze lži stejně jako kdysi Schillerová. Jde tedy o nedodržení slibu veřejně daného voličům, přičemž čas na jeho splnění měly obě tehdy opoziční koalice celé minulé volební období.

Situaci jim navíc ulehčovalo, že se dopředu domluvily na případné vládní spolupráci a jména kandidátů na ministry byla minimálně na úrovni jednotlivých koalic dopředu známá již při sepisování předvolebních programů. Vládní strany tedy zřejmě dopředu věděly, že své sliby nebudou moci splnit. Toto pak prozrazuje, že předvolební argumentace vládních stran opírající se o morálku a volající po zlepšení politické kultury byly pouze účelové ve snaze získat co nejvíce hlasů. To by pro nás všechny mělo být jasným signálem, že současné vládě nemůžeme slepě věřit, ale musíme ji velice pečlivě kontrolovat a pravdivost slov jejích představitelů ověřovat.

Autor je předseda Mladých sociálních demokratů a spolupracovník redakce.