Spojené státy americké, Rusko, Británie, Německo a Francie. Velmoci, které dlouhodobě utváří mezinárodní systém a mají významný vliv i na naši zemi. O všech těchto mocnostech se ve školách učí a díky tomu má o nich většina z nás alespoň základní ponětí. Jsou zde však nové nastupující velmoci, kterým se ještě nevěnuje taková pozornost a je třeba s nimi začít počítat. Právě takovou nastupující mocností je Čína a pozornost jí musíme věnovat nejen kvůli právě probíhající olympiádě v Pekingu.

Po desetiletí značná část západní společnosti žila v přesvědčení, že Čína je slabá rozvojová země, kterou nejprve nezajímalo nic víc, než budování komunismu a později obchod. Během posledních dvou dekád se ale tento obrázek (který Čína sama aktivně vytvářela) čím dál více začínal rozpadat a dnes už mnozí vidí, že z pod kožichu neškodné pandy vzlétá rudý drak, který je připraven znovu zaujmout místo nejsilnější mocnosti, respektive supervelmoci. Možná teď přemýšlíte: Kdy byla v dějinách Čína nejsilnější mocností? 

Odpovědí je, že až do druhé poloviny 18. století nejspíš nepřetržitě. Samozřejmě se tehdejší moc Číny nedá měřit podle současných parametrů a někdo by mohl namítnout, že Čína byla zmítána mnohými vnitropolitickými krizemi a z vnějšku byla ohrožována kočovnými kmeny, na začátku 13. století pokořena Čingischánem a v 17. století Mandžui. Nicméně zde nemůžeme vážit pouze vojenskou sílu. Je třeba vzít v potaz ekonomické, demografické a geopolitické faktory, které jsou klíčové pro pochopení síly císařské Číny, k jejímu pádu a vzestupu komunistické Číny a jak mohou být rozhodující pro příští dekády.

Říše středu

Již ve starověku měla Čína nespornou výhodu, kterou je její geografická poloha. Velká čínská nížina měla díky tomu, že se nachází v subtropickém podnebném pásmu a protékají jí řeky Chuang Che a Jang-C´, perfektní podmínky pro to, aby se tam lidé usadili a úrodnou půdu zemědělsky obdělávali. To vedlo k masivnímu nárůstu čínské populace a ještě před počátkem našeho letopočtu měl prostor dnešní Číny již několik milionů obyvatel. Na bedrech milionů lidí snadno mohla vzniknout civilizovaná společnost.

Po období Válčících států (475–221 př. n. l.), kterému není věnována patřičná pozornost, nastoupila dynastie Čchin, která úspěšně sjednotila většinu Číny. Navzdory jejímu krátkému trvání začali Čchinové vytvářet silný byrokratický aparát, sjednotili písmo, stavěli silnice obdobné délek těch římských a na tento odkaz navazovaly ostatní dynastie. Je nutné zdůraznit, že o císařské Číně by bylo naprosto nemístné přemýšlet jako o nějakém evropském středověkém království. Císařská Čína byla Řím orientu. Důkazem toho je již zmíněný byrokratický aparát, vědecké objevy a vynálezy, jako jsou papír, kompas, střelný prach, vodní hodiny, knihtisk a architektonické divy, jako Zakázané město v Pekingu, terakotová armáda a především Velká čínská zeď.

U Velké čínské zdi se musíme pozastavit, neboť tato impozantní stavba o Číně dokáže prozradit možná víc, než by sami Číňané chtěli. Na první pohled je tato stavba hmatatelným důkazem císařské moci a lidského potenciálu, který Čína měla a má. Na druhé straně to ukazuje na jistý strach, nebo dokonce paranoiu. Mezitím, co pro nás byl až do druhé poloviny minulého století obvyklým způsobem komunikace ozbrojený konflikt, Číňané preferovali jiné způsoby, jak se zbavit nepřítele, byť nad ním měli ve většině aspektů navrch. Bohatství jejich země jim umožňovalo „lákat nepřátelé na návnady“.

Takto to zní jako klasický úplatek, nicméně nedílnou součástí diplomatických vztahů s Čínou byla takzvaná poklona kou-tou. Jednalo se o rituál, kdy dotyčný musel před císařem pokleknout a dotknout se čelem země, aby tím uctil moc „vládce všeho pod nebesy“. Číňané velmi usilovali o symbolickou dominanci a prestiž. Okolní země získaly bohatství, když na oplátku uznaly čínskou svrchovanost. Toto symbolizuje Velká čínská zeď. Čína nemá primární zájem v rozšiřování svého území vojenskou silou, je to velmi izolacionistická země. Stačí jí, aby se před ní okolní země poklonily, uznaly její nadřazenost a zároveň si držely jistý odstup, neboť si nemohou být s Říší středu rovny.

Navzdory této strategii se však dvěma národům v dějinách Čínu povedlo dobýt. Byli to již zmínění Mongolové a Mandžuové. Ovšem povedlo se jim si Čínu podmanit? Mohly dva malé severské národy s výrazně menší populací ovládnout stamilionový národ? Nemohly a proto se musely asimilovat a přijmout čínskou kulturu za svou. Ve snaze si Čínu podmanit se nakonec nechali podmanit Čínou.

Ponížení západem

Konfucius pravil: „Na nebi nemohou být dvě slunce a na zemi dva císaři.“

Jak již bylo řečeno, Čína věří ve svoji nadřazenost, ale jak říká známé přísloví: pýcha předchází pád, a to se v případě Říše středu naplnilo doslova v momentě, kdy se setkala se západními mocnostmi.

V dějinách naší západní civilizace existuje jedno hluboce podceňované datum. Ve školách jste určitě slyšeli data, jako 476, 1453, 1492, 1945 a mnoho dalších, ale datum na který by se měl klást mnohem větší důraz je rok 1765. V tomto roce James Watt zdokonalil parní stroj a nastartoval tak pohon průmyslové revoluce. Najednou už nebyly evropské ekonomiky závislé pouze na své docela omezené lidské pracovní síle a mohly využívat strojů, které produkci zvýšily a tím pádem celý běh ekonomiky mnohonásobně zrychlily. A tak během zhruba 150 let předběhla industrializovaná Evropa a Amerika zemědělskou Čínu a Indii. Průmyslová revoluce znamenala vrchol západní dominance nad světem.

Čína, dlouho nekonfrontovaná s žádnou významnou protiváhou byla najednou v 18. století vtažena na mezinárodní kolbiště vysoce konkurenčních evropských mocností a ocitla se v situaci, kdy jí ujelo hned několik vlaků, které už nemohla dohnat. Evropané měli zájem na obchodu s Čínou a kdyby Říše středu pochopila, že už není tím sluncem a tedy ani císařem, tak mohla jít cestou modernizace. Vyvodila však opačný závěr a tím byl izolacionismus.

Císař dal evropským mocnostem velmi omezené možnosti k obchodu, od roku 1759 mohly obchodovat jedině v přístavu Kanton. Zásadním problémem se pro Čínu stal nelegální obchod s opiem. Jednalo se o zboží, které bylo jako jedno z mála pro Číňany přitažlivé. Britská Východoindická společnost toho využila a vývoz opia z Indie do Kantonu v letech 1729–1839 meziročně stoupl z 200 beden opia na 40 000. Na něm si vytvořily závislost miliony Číňanů, což vedlo k masivním finančním únikům. Ve snaze zabránit měnové a potlačit opiovou krizi vyslal císař roku 1839 do Kantonu komisaře Lin Ce-süna, který zakázal obchod s opiem. Britská odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. V Kantonu došlo k ozbrojenému konfliktu a naprosto nepřipravená čínská armáda nezmohla proti modernizované britské flotile nic.

Rok 1839 má v dějinách Číny zásadní význam. Zahajuje takzvané století potupy, které trvá od zahájení první opiové války v Kantonu do vzniku Čínské lidové republiky roku 1949. V tomto století došlo k dvěma opiovým válkám, ve kterých byla Čína v konfrontaci s Británií a Francií rozdrcena, Britové obsadili Hong Kong, Ruské impérium sever Mandžuska, a poté, co vláda v Pekingu nechtěla uznat výsledky válek obsadily britsko-francouzské jednotky Peking a vypálily císařský palác, čímž si konečně vynutily rovnost ve vztazích s Čínou. Pro císařský dvůr neexistovala horší potupa. Rovné vztahy se západem znamenaly ztrátu nadřazenosti vládce všeho pod nebesy a tím i ztrátu respektu u značné části společnosti.

Ruku v ruce s porážkami na mezinárodní scéně přišly i vnitropolitické problémy. Povstání Tchaj-pingů, kterým se málem podařilo vládnoucí dynastii Čching odstranit, kdyby nezasáhly evropské mocnosti. Nicméně se z toho císařský režim dokázal vzpamatovat a začaly série reforem podle západního vzoru. Heslem modernizační politiky bylo: „zbohatnutí země znamená posílení vojenského potenciálu“. To ovšem narazilo, když v 90. letech 19. století svedla Čína válku s Japonskem a byla znovu poražena. To byla pro Číňany poslední kapka. Nyní už i malý ostrovní soused, do té doby považovaný za podřadného, byl silnější, než Říše středu. Dynastie Čching se poté zuby nehty snažila udržet u moci, ale roku 1911 byla svržena a tak skončilo více než 2000 let císařské vlády. Byla ustanovena velmi nestabilní republika, která se brzy rozpadla a země se až do konečného vítězství komunistů vedených Mao Ce-tungem roku 1949 zmítala ve vnitrostátních bojích a boji proti Japoncům.

Barvení draka na rudo

Po století potupy přichází století takzvaného velkého národního omlazení. Za pomoci Sovětského svazu čínští komunisté porazili síly Kuomintangu vedené Čankajškem, který se poté musel stáhnout na Tchaj-wan, kde dodnes přetrvává Čínská republika. Navzdory tomu, že se Mao Ce-tung stal neomezeným vládcem pevninské Číny, musel hrát druhé housle svému nadřazenému spojenci. Tím spojencem byl Sovětský svaz, respektive samotný Josif Stalin. Pro Maa to bylo spíš spojenectví z nutnosti, než cokoliv jiného. Čína byla značně oslabená desetiletími bojů a byla bez téměř jakéhokoliv průmyslu a technologie. Moskva jim pomohla v boji proti Kuomintangu a potřebné know-how mohla poskytnout. Zvláštní dynamiku sovětsko-čínským vztahům dával vztah Maa a Stalina. Dva diktátoři našli společnou řeč, pravděpodobně proto, že Mao uznával vůdčí úlohu Stalina v komunistickém bloku a Stalin věděl, že Čína může být velmi užitečný spojenec. Když ale Stalin roku 1953 zemřel, začalo ochlazování vztahů.

V roce 1956 sovětský vůdce Nikita Chruščov v tajném projevu na 20. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu odhalil některé ze zločinů Josifa Stalina. To se pekingského vládce osobně dotklo, neboť Chruščov mimo jiné kritizoval Stalinův kult osobnosti, ve kterém se Mao rád inspiroval. Destalinizace byla pro Maa, ale i pro celý komunistický svět, velkým problémem. Mao svého spojence začal provokovat. Sověti Číně nabízeli vojenskou spolupráci proti Spojeným státům a k jejich překvapení je obvinil ze šovinismu a snahy Čínu kolonizovat.

Spory čínsko-sovětské aliance provázely další problémy, jako byly krádeže sovětských technologií a diplomatické spory mezi ČLR a Tchaj-wanem, což do sporu zatahovalo i SSSR a USA. Kvůli tomuto strachu z globálního konfliktu Sovětský svaz Číně neposkytl jaderné zbraně. Mao Ce-tung dával čím dál víc svému sovětskému protějšku najevo, že zpochybňuje jeho pozici vůdce komunistického bloku, do které se rád stavěl. Chruščov často opětoval palbu a čínsko-sovětská roztržka dostala i ideologický rozměr, kdy se obě strany vzájemně osočovaly v novinových článcích svých médií. Mao byl ovšem v lepší pozici, Chruščov v Moskvě čelil relativně silné opozici, která čekala na příležitost ho sesadit a musel si dávat pozor, jaké kroky dělá. Mao na druhé straně mohl na Sověty slovně útočit bez větších obav. Chruščov však roku 1960 nechal z ČLR stáhnout veškeré sovětské experty, čímž oficiálně začala čínsko-sovětská roztržka.

Stažení vědeckých kapacit pro Číňany představovalo problém, sovětské know-how bylo stále potřeba. Maovi se však úspěšně dařilo komunistickou stranu jednotit pod antisovětskou rétorikou a nakonec se Číně i bez sovětské pomoci podařilo vyvinout vlastní jadernou zbraň. Nejvyšší stupeň provokace vůči Sovětům si dovolili, když je obvinili z toho, že Rusko Číně v 19. století sebralo území na Dálném východu (oblast severního Mandžuska). Toto obvinění přerostlo v reálné spory, které došly až v ozbrojený konflikt. Na řece Ussuri na ostrově Damanskij se střetli vojáci obou zemí a spor zašel tak daleko, že hrozilo použití jaderných zbraní. Tak se naštěstí nestalo a této situace, kdy mezi dvěma největšími komunistickými státy byl jasný spor, využily Spojené státy, které chtěly naprosto změnit rovnováhu sil ve studené válce.

Umění lsti

Sun-c’ pravil: ,,Kořenem válečného úspěchu je zdání a klam.”

Obnovení čínsko-amerických vztahů si máme tendenci vykládat jako mistrovský tah prezidenta Richarda Nixona a národně-bezpečnostního poradce Henryho Kissingera ve snaze změnit rovnováhu sil ve studené válce. Američané však vzhledem k událostem posledních let začali přehodnocovat svůj pohled na navazování vztahů s Čínou.

Velmi zajímavou zprávu o tomto napsal Michael Pillsbury, sinolog a bezpečnostní poradce, který má léta zkušeností z OSN a amerických vládních institucí a měl několik let přístup k čínským vládním dokumentům. Ve své knize Stoletý maraton přiznává, že se po značnou část svého života v Číně mýlil. Věřil, stejně jako většina Američanů, že Čína je slabá rozvojová země, která potřebuje pomoc. Zároveň se jedná o narativ, který Čína sama aktivně vytvářela. Podle jeho knihy jsou hlavním názorovým proudem v Číně, který drží značnou část moci, nacionalisté a váleční štváči, takzvaní jing-pchaj. Ti si berou poučky z historie staré Číny, z již zmíněného období Válčících států, a tyto poučky nikdy nebyly přeloženy do angličtiny. Toto je jeden z velkých úspěchů Číny. Vlastně toho o ní my, jakožto západní společnost, moc nevíme. Velmi se snažili, aby krvavé „dračí“ části čínských dějin před námi zůstaly co nejvíce skryty a převládala pacifistická „pandí“ část.

Jing-pchaj, nejčastěji v řadách armády, kladli velký důraz na to, aby před zraky Američanů zůstali skryti a podle Michaela Pillsburyho jsou to právě oni, kdo zorchestrovali navázání vztahů se Spojenými státy a vypracovali strategii, jak ke Spojeným státům přistupovat v dalších dekádách. A co je vlastně cílem jing-pchaj? Podle Michaela Pillsburyho je to do roku 2049 (100 let po vzniku Čínské lidové republiky) vystřídat Spojené státy jako supervelmoc a nastolit čínský světový řád. Toho chtějí dosáhnout lstí, aby nevydráždili hegemona.

Nebyl to Nixon, kdo přišel do Pekingu, ale Mao, kdo vybídl Washington, aby přišel k němu. V roce 1969 si nechal předvolat čtyři maršály lidově osvobozenecké armády, kteří měli zhodnotit mezinárodní situaci a jestli nastal čas se odklonit od Sovětského svazu a připojit se ke Spojeným státům. Tak se stalo a Mao poslal Nixonovi tajnou zprávu, ve které zval americkou vládu do Pekingu. Maršálové zašli ještě dál, když chtěli Američany lákat na smělé nabídky, jako bylo například vzdání se nároku na Tchaj-wan. Konkrétně tato nabídka se předmětem jednání nestala, ale o něčem podobném se zmiňuje sám Henry Kissinger ve svých memoárech, když roku 1971 prezident Nixon přijel do Pekingu podepsat Šanghajské komuniké, které mělo obnovení vztahů završit. Američané se báli, že navázání vztahů bude skřípat na otázce Tchaj-wanu, ale Mao je uklidnil, když problém Tchaj-wanu označil za nepodstatný. 

Podle Kissingera hrál významnou roli ve vzájemném sbližování také tehdejší premiér Čou En-laj, který americkou stranu vybízel k tomu, aby zahodili formality a dialog byl co nejotevřenější. Díky tomu mezi Čínou a Spojenými státy brzy vznikla vysoká úroveň spolupráce, která byla pro Američany vyhovující. Vstřícnost se Číně vyplatila, v Šanghajském komuniké Američané souhlasili s ekonomickou spoluprací mezi dvěma státy a také s tím, že Tchaj-wan je věc Číny, kterou ovšem musí vyřešit mírovou cestou. Zároveň s tím ale Spojené státy souhlasily, že budou postupně stahovat své ozbrojené síly z ostrova. V důsledku těchto událostí přestal být postupně většinou států uznáván a přišel o zastoupení v OSN, které získala Čínská lidová republika.

Po smrti Mao Ce-tunga roku 1976 se do pozice vůdce komunistů vyšplhal Teng Siao-pching (pozoruhodné na něm je, že jako jediný ze všech vůdců ČLR nezastával žádný vysoký post), který je pro vývoj komunistické Číny možná nejzásadnějším z jejích vůdců. Mao byl revolucionář, podle učení marxismu-leninismu kladl důraz na masy, stavbu těžkého průmyslu a pětiletky. Jeho nástupce tuto politiku kompletně zavrhl, na ideologii nehleděl. Podle Tenga bylo třeba uvolnit dohled strany nad jednotlivci, umožnit jim soukromě podnikat, podporovat vědu a technologický výzkum. Věděl, že Maova politika, jako byl Velký skok vpřed a Kulturní revoluce, jež měla za následek desítky milionů mrtvých, Čínu zbrzdily ve vývoji o 20 let a nyní bylo třeba napravit chyby. 

Americká solidarita

Američané byli z Tenga nadšení. Objevil se vůdce, který provedl liberalizaci poměrů a ústup marxismu-leninismu měl vést od ekonomické liberalizace i k politické a v Číně by nakonec zavládla demokracie. Takové bylo očekávání západu.  Teng v zahraniční politice velmi zdůrazňoval, že Čína je chudá rozvojová země, která potřebuje veškerou podporu a návštěvníkům radil, aby sledovali její nedostatky. Američané dále měli zájem na udržování a prohlubování vztahů s Čínou. Roku 1978 prezident Jimmy Carter oficiálně uznal Čínskou lidovou republiku a ruku v ruce s tím vyslal do Číny nejprestižnější vědeckou delegaci, jakou kdy Spojené státy do zahraničí vyslaly a zároveň začaly přijímat čínské studenty převážně vědecko-technických oborů na americké univerzity, jejichž počet v prvních pěti letech vzrostl na 19 tisíc. Byl to největší export amerického know-how v dějinách. 

Teng se velmi dobře poučil z opiových válek. Pokud čtyři stamilionovou zemědělskou Říši středu mohly pokořit malé národy s výrazně menší populací, které ale byly industrializované, tak co se stane, když výzkum nejmodernějších technologií vložíte do rukou země, která v té době byla jen krůček od jedné miliardy lidí? Komunistická strana nastartovala sérii reforem, které začaly v zemědělství a s postupnou průkazností efektivity se přesouvaly do dalších ekonomických sektorů. Takzvané Čtyři modernizace se zaměřovaly na zemědělství, průmysl, vědu a je pozoruhodné, že až na 4. a posledním místě byla obrana. Osmdesátá léta byla pro Číňany skutečným obdobím liberalizace poměrů a zdálo se, že americké představy se naplňují. Trh vyřeší vše.

V roce 1989 ale přišel nechvalně známý šok jménem masakr na náměstí Nebeského klidu v Pekingu. Teng povolal lidově osvobozeneckou armádu, aby potlačila studentské demonstrace za reformu politického systému. Ruku v ruce s tím se zvýšil dohled státu na média a Teng rozkázal zatčení mnoha reformistických politiků. Tento moment, který si my vykládáme jako brutálně potlačené volání po změně si Teng a jing-pchaj vykládali jako americký pokus o svržení komunistické strany. Od této chvíle Číňané jako nepřítele číslo jedna začali vnímat americký hegemonismus, který byl s koncem studené války na dosah.

Po událostech na náměstí Nebeského klidu začal růst HDP Číny rapidně zpomalovat, z 11,2 % v roce 1988 spadl na 4,2 %. Američané se však rozhodli komunistické straně krýt záda. Prezident George H. W. Bush dal na radu exprezidenta Nixona, aby kvůli incidentu nenarušoval vztah s Čínou a hleděl víc dopředu.  S Bushovou záchranou komunistické strany se růst HDP vzpamatoval a díky zahraničním investicím převážně amerických korporací se zmnohonásobil . Levná a početná pracovní síla, absence právních a environmentálních restrikcí, tyto faktory byly a jsou pro americké korporace nesmírně atraktivní a s požehnáním vlády Spojených států jim nic nebránilo v tom, aby do Číny investovaly. 

V 90. letech se čínský export začíná stávat tím, čím je dnes. Každý druhý produkt, který v supermarketu koupíte je made in China. Čínský export se ovšem zdaleka neskládá jen z produktů ve vašem lokálním obchodu. Export se stal největší nástrojem Číny na získání vlivu.

Čínské peníze

Díky neustálému bohatnutí Čína začala být atraktivní nejen jako exportér levných produktů, ale i skrze své firmy. Píši „své“, protože toto je jeden z dalších úspěchů komunistů. Západní společnost snadno propadla dojmu, že Čína směřuje ke kapitalismu, přitom většina čínských firem jsou státem vlastněné podniky úzce spjaté s Komunistickou stranou. Za mýtem o kapitalistické Číně, která bude hrát podle pravidel západního liberalismu se skrývá realita merkantilistické Číny, která se ekonomicky rozvíjela kvůli posílení svého mocenského potenciálu. Vliv čínských peněz je dnes již bez diskuze evidentní a to, že se herec John Cena musí omlouvat za to, že nazval Tchaj-wan státem je jen špička ledovce. 

Jak Komunistická strana Číny z korporací, Konfuciových institutů a Oddělení jednotné fronty ústředního výboru Komunistické strany Číny vytvořila mocenský nástroj dobře popisuje politický ekonom Clyde Prestowitz ve své knize The world turned upside down (zatím neexistuje český překlad). Hned v úvodu to uvádí na příkladu Singapuru, když se tam v roce 2019 setkal se svým přítelem, který byl vysoce postaveným vládním činitelem v singapurské vládě. Prestowitzovi sdělil, že je pro Singapur stále těžší a těžší zachovávat dobré vztahy se Spojenými státy, když žijí z exportu a jejich největší export jsou turisté a studenti z Číny a výroba elektroniky, pro kterou je největším trhem právě Čína. To znamená závislost na Číně, což by u většiny zemí nevadilo, jenže Čína se nechová jako většina zemí. Naučila se ze svého importu dělat zbraň a kdyby Singapur až moc žádal o ochranu Spojené státy, tak by se snadno mohlo stát, že všichni turisté a studenti by se stáhli a export elektroniky nahradil někdo jiný.

Singapur je jen jedním z příkladů, jak daleko čínský vliv může zajít. Mnoho států Afriky a Asie jsou na Číně ekonomicky vysoce závislé a ze západního okruhu zemí jsou to Austrálie, Nový Zéland a Kanada, ale ani Spojené státy a Evropa nezůstaly mimo. Konkrétně Austrálie by pro nás měla být skutečně odstrašujícím příkladem. Pro Čínu je strategicky důležitou zemí kvůli exportu železné rudy a uhlí, čínští podnikatelé tam financují politický establishment a i australské korporace jsou ochotné spolupracovat. Hackeři se nabourávají do vládních systému a kradou technologie, tamní čínská diaspora a studenti slouží jako nástroj prosazování čínských témat. V roce 2004 dokonce prezident Chu Ťin-tchao Austrálii zařadil do čínské sféry vlivu, jak ve své knize Tichá invaze uvádí australský profesor Clive Hamilton. Čína se pokusila Austrálii vytrhnout ze západní rodiny států a dostat ji pod svá křídla.

Drak cení zuby

Teng Siao-pching po sobě zanechal jednu významnou změnu ve fungování systému komunistické strany. Zavedl omezení funkčního období výkonu prezidenta na 10 let po dvou pětiletých mandátech. Tak to fungovalo během prezidentství Ťiang Ce-mina (1993-2003) a Chu Ťin-tchaa (2003-2013). Poté nastoupil stávající prezident Si Ťin-pching, který toto pravidlo změnil. S jeho nástupem nastala velká změna nejen v Číně, ale v systému mezinárodních vztahů celkově. Svět konečně začal vnímat, že komunistická Čína má velmocenské ambice.

Na státní návštěvě v Kazachstánu v roce 2013 Si oznámil vznik One belt One road, neboli Nové Hedvábné stezky s odkazem na starověkou Hedvábnou stezku, což byla obchodní cesta mezi Římským impériem a císařskou Čínou. Tato iniciativa má zajistit „regionální konektivitu a lepší budoucnost“, jak sami Číňané deklarují. Samotný název ale indikuje, že za ušlechtilou deklarací se skrývají mocenské zájmy. Hlavní účel BRI (Belt and Road initiative) je budovat infrastrukturu v centrální Asii a na Blízkém Východě, aby vzniklo lepší propojení mezi Čínou a Evropou. V roce 2017 se BRI začalo rozšiřovat do Afriky a Jižní Ameriky. Skrze BRI Čína zadlužila mnoho afrických, asijských a jihoamerických států a získala strategické pozice v některých evropských zemích. Příkladem může být největší řecký přístav Pireus. Ostatně čínský vliv není nic neznámého ani pro nás.Vz nikem Belt and Road dal Si Ťin-pching oficiální název tomu, jakými způsoby si Čína už po třicet let kupuje svět.

V roce 2014 v Pekingu vznikla Asijská infrastrukturní investiční banka (AIIB), která měla za úkol se stát protiváhou institucím, jako je Světová banka, či Asijská rozvojová banka, které Si Ťin-pching považoval za příliš ovládané Evropany, Američany a Japonci. Do AIIB brzy vstoupilo mnoho asijských států, k velkému překvapení se však v roce 2015 zapojila i Británie a následovaly ji Francie, Německo, Itálie a Jižní Korea. Toto je další příklad toho, jak Čína vytváří svoji sféru vlivu.

Co ovšem okamžitě začalo světu otevírat oči byl návrat maoistické praktiky, kterou jsou pohraniční spory. Během prezidentství Si Ťin-pchinga začala mít Čína mnohem agresivnější rétoriku vůči svým sousedům a dokonce vůči Spojeným státům. Čína zoufale touží po návratu území, která jim byla sebrána během opiových válek. Maovi se podařilo získat Sin-ťiang, který mu předal Stalin, obsadil Tibet, který ovšem nikdy nebyl přímo pod vládou dynastie Čching. V roce 1997 se Číně navrátil Hong Kong a v roce 1999 Macao.

Jsou zde však stále nedořešené otázky, jako je Tchaj-wan, Jihočínské moře, japonské souostroví Senkaku, himalájská hranice s Indií, vietnamské Paracelovy ostrovy a Bhutan. V posledních letech je to hlavně otázka Jihočínského moře a Tchaj-wanu, která trápí světové společenství. Napětí stoupá a nelze vyloučit ozbrojený konflikt. Jihočínské moře je pro Čínu důležitá strategická pozice, skrze malackou úžinu vede mnoho obchodních tras a stále je tam přítomné americké námořnictvo, které je Číně trnem v oku. Admirál Philip Davidson, hlava indo-pacifického velení, varuje před konfliktem v Jihočínském moři, protože by se snadno mohlo stát, že by Spojené státy nebyly schopné Čínu porazit. Pokud jde o Tchaj-wan, tak během současné situace je těžké posoudit, co se stane. Američtí vojenští experti se neshodují na tom, kdy by invaze mohla začít. Někteří říkají, že v roce 2027, další že v roce 2024, jiní ale že už letos.

Co se stane v příštích měsících nelze předvídat, ovšem pokud by komunistická Čína začala válku v Jihočínském moři či napadla Tchaj-wan a uspěla, tak to ještě nutně neznamená globální válku. Čína nemá zájem o rozpoutání světové války, která by skončila vztyčením její vlajky nad Kapitolem ve Washingtonu, stačí jí provést preventivní úder, kterým by Americe zasadili takovou ránu, že by se už do Indo-Pacifiku nevracela.  

Co můžeme dělat?

Naše situace skutečně není dobrá. Západní ignorance způsobila, že nyní čelíme režimu mnohem mocnějšímu, než kdy bylo nacistické Německo a Sovětský svaz. Nejenže je schopen Spojeným státům konkurovat vojensky, ale je toho schopen i v ekonomické sféře. To je něco, s čím se USA dlouho nesetkaly. Světový řád podle západního střihu, který byl budován od konce druhé světové války, založen na principu národní suverenity a lidské důstojnosti projde tvrdou zkouškou a protivníkem nemusí být pouze Čína. Pomsta za století potupy západním mocnostem je něco, co by mohlo být velmi lákavé pro mnoho států Afriky a Asie, které nezapomněly na evropský kolonialismus a americký vývoz demokracie. Čína může stvořit velkou koalici států třetího světa namířenou proti Americe a Evropě.

Nesmíme však podlehnout dojmu, že Čína už vyhrála. Rok 2049 je zatím daleko a Čína má mnoho slabin, kterých musí být využito. Potýká se s problémem stárnoucí populace, komunistický režim je čím dál represivnější, což značí, že strana má důvod se bát občanů a Si Ťin-pching udělal chybu, kterou dělá každý diktátor: neumí se vzdát moci. Čína začne pod represivním vedením stagnovat a už pomalu začíná. Jejich ekonomika se potácí kvůli krachu developerského gigantu Evergrande. Tyto faktory budou čím dál více odlákávat zahraniční investory.

Ta nejpodstatnější nevýhoda Číny je ale v tom, že jejich agresivní zahraniční politika sjednocuje Indo-Pacifik pod vedením Spojených států. Aliance AUKUS a QUAD jsou hmatatelnými důkazy, že jsme se už probudili a na hrozbu reagujeme. Můžeme však zajít ještě dál, Čína má problém téměř se všemi svými sousedy, je tedy možné vytvořit koalici států, která Čínu může blokovat od Nového Dillí až po Tokio a bude zahrnovat všechny státy Indo-Pacifiku, které vnímají čínskou hrozbu. 

Nevýhoda, které se musíme zbavit my je studenoválečný pohled na konflikt. Na válku stále pohlížíme skrze prizma „kdo má víc tanků, letadel a jaderných zbraní“. Čína nám ukázala, že válka se dá velmi efektivně vést v ekonomické a kybernetické sféře, díky tomu nad námi získala takovou výhodu. Pokud se naučíme své bezpečnostní zájmy koordinovat s nespoutaností intenretu a volným trhem způsobem, abychom tím nezničili náš styl života, tak Číně vyrazíme její hlavní zbraň z ruky. Nejspíš se nevyhneme nutnosti redefinovat pojem válka.

Čeká nás mnoho výzev, které když nesplníme, tak existuje možnost, že náš svět se promění v místo, kde už nebudeme moci prosazovat lidská práva, práva menšin a environmentální odpovědnost a naše soukromá bezpečnost bude v čím dál větším ohrožení. Znovuzrozená Říše středu bude požadovat, aby před ní celý svět předvedl poklonu kou-tou, uznal její svrchovanost a poslouchal Komunistickou stranu. Vlády států, které se nezúčastnily olympiády v Pekingu prokázaly, že se poklonit nechtějí.