Životy občanů v parlamentní demokracii přímo ovlivňují ty politické strany, které zasedají v zákonodárných orgánech, z nichž ve standardní situaci posléze vzejde vláda. Pokud bychom však chtěli podobu (nejen) české politiky postihnout dokonale, musíme si připustit, že to, co se odehrává v parlamentu, je pouze malým výsekem. I když zůstaneme pouze na poli politiky stranické, protože v našem systému se veřejné dění dá stále ovlivňovat přes politické strany nejefektivněji, zjistíme, že pohled do historických sálů neposkytuje kompletní obrázek.

Článek si poslechněte také v audio verzi.

Na počátku je potřeba si ujasnit pojmy. V nejširším slova smyslu je politikou prakticky cokoliv, co se nějakým způsobem dotýká rozhodování většího množství lidí. Stejně tak, jako je politikou hlasování ve významné mezinárodní organizaci, je jí i rozhodování ve firmě, jež je do jisté míry na politicích z televizních obrazovek nezávislé. Osvětlující pohled do této problematiky vnáší anglická verze slova: jako polity označuje rámec daný ústavou a nastavením institucí, politics proces souboje na politickém poli (které je často právě reprezentováno stranami) a policy pak tematickou realizaci (např. právě onu firemní politiku). 

Ani politics není dokonale reprezentovaná stranami, zvlášť v případech zemí, kde nehrají tak zásadní roli. Ve Spojených státech třeba politické strany působí mnohem víc jako velmi heterogenní prostor generující významné politiky (a nejlépe prezidenta řídícího vládu), zároveň však postrádají mnohovrstevnaté a do všech důsledků promyšlené ideologické aspekty. Mezi demokraty tak najdeme jak mnoho zastánců krajní levice koketujících se socialismem, tak mnoho „moderate“ politiků, jež mají blízko ke středu. Vyostřený souboj názorů tak samozřejmě v Kongresu má stranický otisk, stejně dobře se ale může odehrát uvnitř republikánské strany.

V českém prostředí nicméně politické strany, i když se často mluví o jejich krizi nebo přežití, hrají stále zásadní roli při prosazování politického programu ve veřejném prostoru. Napomáhá tomu zčásti i fakt, že stranu není zas tak těžké založit a že se v legislativní praxi neliší od politického hnutí. Když tak někdo tento pojem používá, většinou chce pouze zdůraznit těsnější sepjetí se svými voliči a podporovateli, než aby se na něj vztahovala jiná pravidla než na „tradiční“ strany.

Pod čarou

V posledních volbách do Poslanecké sněmovny voliči dali rekordní důvěru těm stranám, jimž se nakonec nepodařilo překonat pětiprocentní klauzuli nutnou pro obsazení poslaneckých lavic. Hlasy odevzdané těmto stranám se často označují za „propadlé“. Zatímco ČSSD, Přísaha nebo komunisté měli k překonání hranice poměrně blízko, naopak voliči strany Petra Cibulky či monarchistické strany realisticky ani nemohli počítat s tím, že se jejich favorité v nově zvoleném parlamentu objeví.

Míra propadlých hlasů poukazuje na hlubší změny v politickém směřování. Letošní rekordní počet (přes milion lidí přišlo k volbám a v nové sněmovně nebude mít svého zástupce) je srovnatelný pouze s rokem 2010, kdy se ve volbách projevila obrovská míra nedůvěry v dosavadní dvě nejsilnější strany ODS a ČSSD. Tehdy se „pod čarou“ ocitli dokonce dvě v předcházejícím volebním období vládní strany: KDU-ČSL a Zelení. Tato praxe se opakovala i v posledních volbách.

Mimo poslanecké lavice loni zůstaly tradiční levicové strany, jejichž voliči houfně přeběhli zejména k Andreji Babišovi. Tomu to ani tak po nezvládnuté pandemické vlně k vítězství nepomohlo. Velký podíl takových hlasů ale patřil také hnutí Přísaha Roberta Šlachty nebo Trikolóře, menší pak Zeleným nebo extremistickým stranám.

I mimoparlamentní politika má v České republice své stálice. Mimo jmenovanou monarchistickou stranu usilující o zrušení republiky či stranu vězně komunismu Petra Cibulky tvoří dlouhodobě stabilní část extremisté. Zatímco ti levicoví jsou mnohem hůře organizovaní a častěji se uchylují k jiným formám protestu než skrze politické strany (například prostřednictvím různých iniciativ a demonstrací), na krajní pravici několik dlouhodobě působících politických stran najdeme. Patří k nim například Dělnická strana sociální spravedlnosti nebo Národní demokracie odsouzeného antisemity Adama B. Bartoše. 

Dlouhodobým rysem české krajní pravice je její rozštěpenost a neschopnost se domluvit na společném volebním postupu. V obdobích silných témat, na kterých participuje, se sice některé společné koalice a bloky zrodily (v době migrační krize třeba Blok proti islámu, v době pandemie Volný blok nebo politická strana navazující na iniciativu Chcípl pes), více autoritářská povaha jednotlivých lídrů však spolupráci brání i nadále.

Obrovská síla hlasu

Je potřeba si uvědomit, že onen více než milion voličů, který loni volil dnes mimoparlamentní strany, nejsou lidé, které můžeme zaměnit s těmi, kteří se o politiku nezajímají, případně je nic nepřimělo přijít do volební místnosti. Jsou to ti, kteří svůj hlas odevzdat přišli a minimálně u části z nich se dá očekávat, že v příštích volbách tak učiní zas (zdaleka ale ne u všech).

V komunálních a senátních volbách, které Českou republiku čekají na podzim, se kvůli jejich decentralizovanému charakteru síla těchto voličů naplno neprojeví. V malých obcích k tomu nejsou strany známé z celostátní politiky většinou aktivní vůbec. Kde ale bude hrát velkou roli, budou volby prezidentské. I když sice nemůžeme jednoznačně tvrdit, že voliči těchto stran spadají do jednoho politického tábora (tento jednotící prvek dokonce někdy není přítomný ani v rámci jedné strany, například ČSSD), v prezidentských volbách se voliči rozhodují podle jiné logiky než ve volbách parlamentních. 

Paradoxem je, že v prvním kole prezidentských voleb bude hlasů propadlých ještě víc než v těch poslaneckých. To však o vítězi – v případě, že některý z kandidátů nebude tak silný, že v něm získá více než 50 % hlasů – bezprostředně nerozhodne. V druhém kole bude mít v přímém souboji dvou kandidátů každý hlas obrovskou sílu. Ten dnes „propadlý“ stejně jako dnes „reprezentovaný“.

Nesmíme také zapomínat na rys, který se často projevuje nejen v české politice. Vládnoucí strany od voličů nedostávají nic zadarmo a pokud bude jejich politika vyhodnocena velkou částí z nich jako nesprávná, patrně za to budou vládní politici voličsky ztrestáni. Dnešní opozice sice není mnohostranická, zato je v mnoha ohledech velmi silná. A její síla se projeví ve chvíli, kdy do prezidentských voleb postaví silného a oblíbeného kandidáta.

Autor je interní doktorand oboru politologie na FSV UK a spolupracovník redakce.