Dvojnásobný extraligový vítěz a český volejbalový reprezentant Patrik Indra v obsáhlém rozhovoru pro Studentské listy hovoří o právě skončené sezoně, o svém zahraničním angažmá, ale také úspěchu a vlivu profesionálních sportovců na mladší generaci.

Čtyřiadvacetiletý Patrik Indra patří přes svůj mladý věk k hlavním tvářím současného českého volejbalu. Na svém kontě má dva extraligové tituly a výrazné úspěchy s českou volejbalovou reprezentací. Od podzimu ho čeká působení v prestižním týmu Chaumont Volley-Ball 52 na severovýchodě Francie.

Titul a nová výzva

Od nové sezony budete nastupovat za francouzský Chaumont. Váš přestup se domlouval v době, kdy jste měl klubové i reprezentační povinnosti. Jak se to všechno seběhlo?

V Karlových Varech jsem měl smlouvu na dva roky, takže už v průběhu téhle sezony se začalo řešit, co bude dál. Byl jsem rád, že jsem dostal nabídku, abych pokračoval dál ve Varech, ale už od začátku jsem říkal, že bych se chtěl posunout dál a zvednout kotvy. Měl jsem několik vysněných klubů z Francie, Itálie a Polska, nakonec jsem dostal možnost od Chaumontu a za to jsem velice rád.

Byl přestup do zahraničí logickým vyústěním vaší dosud nadmíru úspěšné kariéry?

Já doufám, že ano. Myslím si, že za ty dvě sezony ve Varech už nešlo dokázat víc. Vyhráli jsme dva extraligové tituly, dařilo se nám v evropských pohárech, kde jsme aspoň doufám, udělali českému volejbalu dobré jméno. Takže já jsem maximálně spokojený.

Jste dvojnásobný extraligový mistr, zároveň jste s reprezentací vyhrál Zlatou evropskou ligu, nyní přestupujete do volejbalové velmoci – Francie. Nabízí se otázka, co je vzhledem k vašemu mladému věku (24 let, pozn.red.) další cíl?

Těch cílů se pořád ještě nabízí hodně. Jsem rád, že jsem vyhrál českou extraligu, protože ta je teď na vysoké úrovni, ale pořád existují ještě lepší soutěže, takže další cíl může být vyhrát třeba právě tu francouzskou. Vždycky existují další cíle, které vedou ke zlepšování. Musím zaklepat, že toho, že bych neměl cíle nebo by mě volejbal omrzel se zatím nebojím.

V Chaumontu budete nastupovat po boku dalšího reprezentanta Jana Galabova, zároveň je v klubu mnoho zvučných jmen současného volejbalu a klub patří mezi nejambicióznější v celé francouzské lize. Jakou očekáváte konkurenci? Bude těžké si vydobýt silnou pozici?

Určitě ano, protože to bude můj první rok v zahraničí a sice tam přicházím s nějakým jménem, ale budu si ho muset začít budovat úplně od začátku, protože francouzská liga je trochu jiná v technice, silovosti, a i kvalita hráčů bude vyšší, takže budu muset ukázat, že se umím adaptovat na novou soutěž. Budu muset pořád něco dokazovat a poprat se o místo v týmu, ale to mě baví.

Kromě volejbalu jste zvládl i vystudovat bakalářský program na ekonomické fakultě liberecké univerzity. Jak jde dohromady profesionální sport a studium?

Těžce. Já jsem odešel do Liberce hned po absolvování sportovního gymnázia v Jihlavě, bylo to moje první profesionální angažmá. Smlouvu jsem měl na tři roky, což mi skvěle vycházelo na bakalářský program. Bylo to pro mě náročné, protože skloubit dva tréninky denně s každodenním studiem není žádný med. Měl jsem štěstí, že děkan fakulty měl pro mě jako bývalý sportovec pochopení. Neměl jsem žádné ulehčení, všechno jsem plnil jako ostatní, ale měl jsem možnost účastnit se výuky vzhledem k časovým dispozicím víc individuálně.

Co vás přivedlo ke studiu? Je to kvůli budoucnosti, až se vaše kariéra nachýlí ke konci?

Už jsem slyšel spoustu příběhů, kdy se vyhaslí sportovci zranili a zkrátka neměli dost peněz, aby se uživili do konce života, takže to byl určitě jeden z důvodů. Zároveň rodiče mají oba vysokoškolský titul, tlak byl trochu i od nich. Ale i já sám jsem nechtěl, abych byl černá ovce rodiny (usmívá se).

Český volejbal na vrcholu?

S reprezentací jste po osmnácti letech zvítězili ve Zlaté evropské lize. Je česká reprezentace v čele s trenérem Jiřím Novákem na pomyslném vrcholu?

Já doufám, že vrchol je ještě daleko, ale snad to k němu pomalu spěje. Velkým úspěchem už byla porážka olympijských vítězů na mistrovství Evropy v Ostravě v roce 2021, což se jen tak někomu nepovede (česká reprezentace porazila Francii, která na OH v Tokiu v roce 2020 získala zlatou medaili, pozn.red.) a i čerstvá výhra Zlaté evropské ligy byla jedna velká jízda, kterou jsme si moc užili. Teď nás na konci července čeká turnaj Challenger, který by nám zajistil cestu mezi šestnáct nejlepších reprezentací světa v Lize národů. To je teď náš další cíl. Takže na vrcholu ještě určitě nejsme, ale myslím, že jsme na dobré cestě.

Čím to je, že se teď českému volejbalu tolik daří?

Velkou roli hrají úspěchy mládežnických reprezentací, dospívá spousta kvalitních mladých hráčů, o čemž svědčí i aktuální reprezentační věkový průměr, který je někde okolo 24 nebo 25 let. Dalším důvodem je vysoká úroveň české extraligy, která do Česka láká spoustu kvalitních zahraničních hráčů, což tu úroveň zase posunuje.

Podle výzkumu, který si v roce 2021 nechala zpracovat Národní sportovní agentura je volejbal v žebříčku popularity českých sportovních diváků až na 13. místě. Myslíte, že současné úspěchy by mohly popularitě vašeho sportu pomoci?

Myslím si, že ty úspěchy by mohly tu popularitu pozvednout, a hlavně k volejbalu nalákat spoustu malých dětí, což vidíme už teď po zápasech, kdy jich za námi vždycky spousta chodí.

Jak si vysvětlujete zmiňovanou nízkou míru oblíbenosti volejbalu u širší veřejnosti?

Těžko soudit. Když u nás v tehdejším Československu volejbal začínal, bez nadsázky jsme učili hrát volejbal ostatní státy, také Italy, z nichž je dnes paradoxně volejbalová špička. Ten pokles začal v osmdesátých a devadesátých letech, samotného by mě zajímalo, jestli byly na vině finance, nízká propagace nebo něco jiného. Ale doufám, že teď je to na dobré cestě, popularita se zvedá. Obecně se dá říct, že popularita jde vždycky ruku v ruce s úspěchy.

Co by teď potřeboval český volejbal nejvíce?

Český volejbal teď musí být co nejvíc na očích, takže klíčové teď budou další úspěchy na mistrovství Evropy, potenciální postup do Ligy národů a postup na olympiádu. To volejbalu hodně pomůže, protože jinak ten sport opět spadne do zapomenutí.

Další podstatnou věcí je finanční stabilita, která zajišťuje zájem zahraničních hráčů o českou soutěž. Vedle zahraničních hráčů pak mohou vyrůstat čeští mladí sportovci, což je nesmírně důležité.

Úspěch, vliv a mládež

Podle odborníků je stále větší problém s výchovou mladých sportovců. Vy jste prošel různá mládežnická angažmá. Máme u nás pro rozvoj mladých talentů vhodné zázemí? Pracuje se s mládeží dobře?

Já osobně jsem měl velké štěstí, protože až do profesionálního volejbalu mě vychovali ve Velkém Meziříčí, kde mládež vede Petr Juda a v té době i Petr Vašíček, oba jsou naprostí profesionálové a dobře ví, co dělají. Kdybych si měl znovu vybírat, kde začnu, určitě by to bylo zase tam.

Problémem dnes je, že v menších městech nejsou tolik kvalifikovaní trenéři. To vede k tomu, že když mladí hráči pochytí špatné základy, nesou si je už po celý zbytek volejbalového života. Takže za mě by měl být skutečně kladen důraz hlavně na kvalitu trenérů, kteří působí u mládeže.

Ke sportu patří kromě úspěchů i frustrace z prohry. Jak se s ní vyrovnáváte?

Prohru zvládám velmi těžce. Během působení v Liberci jsem byl rok na hostování v Benátkách nad Jizerou, což byl tým, ve kterém jsme se s dalšími třemi libereckými hráči měli seznámit se soutěží a zkusit pozici lídrů. V té době jsme byli velice ambiciózní a mysleli jsme, že ten tým pozvedneme. Potom přišel první zápas a od druhého nejhoršího týmu extraligy jsme dostali pořádně za vyučenou. To byla chvíle, se kterou jsem se nedokázal smířit. Po cestě zpátky jsem nemohl usnout a dostal jsem se až do stavu, kdy jsem se bál vyjít na ulici ze strachu z reakce fanoušků a okolí.

Důležitá je i podpora od ostatních kluků a trenérů, vždycky podržíme jeden druhého. Člověk se časem stejně nakonec oklepe a zjistí, že prohra v zápase je opravdu velmi malá oproti událostem, které se odehrávají ve světě. Potom už je nějaký velký smutek z prohry k smíchu, protože na světě jsou daleko horší věci.

Aktuálně jste jednou z nejvýraznějších postav české volejbalové scény. Jak se vyrovnáváte s vlivem, který máte na mladé volejbalisty a své fanoušky? Ptám se proto, že například mnoho tvůrců ve světě sociálních sítí často svůj vliv nezvládá uchopit.

Můj vliv určitě není tak velký jako u fotbalistů nebo hokejistů, ale vím, že mě sleduje hodně dětí, které mi píší, že jsem jejich vzor, což mě moc těší a já se vždycky snažím si to uvědomovat, abych neudělal něco, čeho bych v budoucnu litoval, nebo abych ty děti nenavedl k něčemu, co by pro ně nebylo dobré. Hlavně se ale snažím být dobrým vzorem, doufám, že se mi to daří.

Jakou roli hraje individualita v týmovém sportu jako je volejbal?

Individualita nikdy nemůže přerůst týmového ducha. Na hřišti nás ve volejbale bude vždycky šest, v týmu čtrnáct, jeden bez druhého by zkrátka nemohl hrát. Tým potřebuje individuality, potřebuje kvalitní hráče, ale týmový duch musí být pořád na prvním místě. Když je individualit víc, tak by měli jít stranou a všichni musíme táhnout za jeden provaz.

Jaký je váš recept na úspěch?

Hlavně cílevědomost. Každý si musí nastavit, co očekává, co jsou jeho cíle a jít za nimi, člověk musí něco obětovat, aby později mohl slavit úspěchy. Není to jednoduché, ale když se potom člověk ohlédne, vidí a zažije ty úspěchy, tak si řekne, že ta troška obětování za to stojí.